Reptiles and ambibians of Kenya

Plazi a obojživelníci Keni recentně sbírané expedicí
„NEVIDITELNÁ“ BIODIVERZITA III, KEŇA 2003

Reptiles and Amphibians of Kenya recently collected
by expedition „INVISIBLE“ BIODIVERSITY III, KENYA 2003

ÚVOD

Keňská republika je po mnoha ohledech výjimečnou zemi Afriky. Je velmi bohatá nejen po kulturní stránce, ale má výjimečné bohatství i přírodní. Výrazná biodiverzita nejen živočišných druhů je dána především geografickou polohou země ale i geologickou historií, jíž tato země prošla. Keňa jako jedna z mála afrických zemí má snad téměř většinu afrických biomů – vysokohorské mlžné pralesy, nížinné deštné pralesy (pozůstatek vegetace nýnější konžské pánve), lesnaté oblasti (woodland), vlhčí savany až suché savany (Somali-Masai Acacia – Commiphora ), polopouště, pouště, přímořské vlhké lesy atd. Téměř celou Keňou prochází hluboká příkopová propadlina Rift Valley, jejíž vznik a formování mělo (a stále má) velký vliv na druhovou diverzitu společenstev živočichů a rostlin.

V posledních desetiletích vzrostl zájem vědců o oblast Východní Afriky. Lidé si pravděpodobně začali uvědomovat, jak je tato oblast bohatá po přírodní stránce a zároveň jak je ohrožená, především pak nejvíce ohrožené lesní ekosystémy. Navíc zdejší ekoturismus přináší nemalé finanční prostředky do státní i soukromé pokladny. Byl jsem proto rád, když nám (mně, MVDr. D. Modrý, PhD., MVDr. P. Široký, M. Kamler a J. Konečná) byla nabídnuta spolupráce v mezinárodním projektu BIOTA, jež má za úkol mapovat biodiverzitu a její změny vlivem působících antropogenních faktorů na ohrožené ekosystémy východní Afriky. Celý projekt BIOTA je rozdělen na dílčí subprojekty. Cílem našeho působení bylo přispět k poznání jednobuněčných parazitů vybraných skupin obratlovců v návaznosti na probíhající výzkumy některých ohrožených lesních ekosystémů v Keni. Proto jsme také nazvali tuto expedici „Neviditelná“ biodiverzita III, Keňa 2003 (v roce 2003 již třetí, ale první formální expedice). Úzce jsme spolupracovali s National Museum of Kenya (dále již jen NMK) a Kenya Wildlife Service (KWS). NMK a především pak KWS mají v Keni na starost veškerou ochranu přírody, především pak chráněných oblastí – rezervece, parky apod. Při výzkumu jednobuněčných parazitů především plazů a obojživelníků byly navštíveny některá severokeňská pohoří, kde ještě žádný výzkum parazitů (i plazů a obojživelníků) nikdy neprobíhal. Rovněž po herpetologické stránce je sever Keni téměř neprobádaný, čehož jsou důkazem námi nalezené dosud nepopsané dva druhy chameleónů a dosud nepopsaný rod užovkovitého hada. V „hluboké“ historii zde prováděl komplexnější herpetologický výzkum pouze H. W. Parker (1932, 1936), J. C. Battersby (1954), A. Loveridge (1923, 1924, 1929, 1957, 1946), a především recentněji R. C. Drewes (1974, 1973) a S. Spawls (1978, 1997 s Damaris Rotich). Několik prací se herpetofaunou Keni zabývalo okrajově – Andrén (1976), Bogert (1940), Lanza (1978), Rand (1963) a další, vždy však to bylo dílčí formou. Doslova monumentální publikací je field guide plazi východní Afriky od autorů S. Spawls, Howell K., Drewes R. a J. Ashe (2002). Autoři zde shrnují svá dlouholetá pozorování, která nebyla dosud nikdy publikována. Zoogeografické údaje pocházející z jejich vlastních terenních prací jsou doplněny údaji z především východoafrických museí. Řada přírodovědců přispěla svým sběrem plazů a obojživelníků do sbírek mnoha museí, zejm. však do NMK. Nálezy však nebyly nikdy publikovány. I přes toto všechno se dá říci, že Keňa a pak především její severní a východní část je velmi neprosbíraná a v budoucnosti se dají očekávat popisy nových a dosud neznámých druhů plazů a obojživelníků.

STUDOVANÁ OBLAST a KLIMA

V průběhu měsíce srpna a září (30 dnů) jsme navštívili oblast severní, západní a jižní Keni (viz. Obr. č. 1). Během naší cesty jsme navštívili jak pouštní tak vyloženě lesní oblasti s vysokým úhrnem srážek. Celé území Keni se dá rozdělit na 4 zoogeografické i klimatické oblasti. První z nich je zvlněná náhorní plošina západní Keni s nadmořskou výškou většinou mezi 1500 – 2000 m n.m. Oblast je lesnatá se značným antropogenním vlivem. Kde není les, jsou pole a silnice. V této oblasti se nachází chráněnná oblast Kakamega forest. V těchto oblastech jsou srážky rozděleny spíše do průběhu celého roku. Nejvíce však zde prší v dubnu, nejméně v lednu. Teploty jsou zde od minima k maximu mezi 14 a 18 °C až 30 a 34 °C. Malé období deštů zde trvá od listopadu do prosince, velké období deštů od března do května. V ostatních měsících je období sucha. V této oblasti žijí vlhkomilnější druhy plazů. Zde najdeme některé druhy (Bitis gabonica, nasicornis, Atheris squamigera, Lygosoma fernandi, Kinixys erosa...) , které sem zasahují reliktně z centrální Afriky z konžské pánve. Další oblastí s podobným klimatem je oblast centrálního Rift Valley. Celkově jsou zde nižší teploty než v předchozí oblasti. Celkové klima, které je zde variabilní je ovlivněné kolísající různou nadmořskou výškou – od 1500 až do 5200 m n.m. V podstatě však periodizace deštů a sucha souhlasí s předchozí oblastí. Z herpetologického hlediska je tato oblast nesmírně zajímavá, neboť zde žije nejvíce endemitních druhů (Chamaeleo (Trioceros) spp., Bradypodion spp., Bitis worthingtoni, Atheris desaixi...). I zde žijí spíše vlhkomilnější druhy s afinitou jak k západoafrickým tak i jihoafrickým druhům. Další a asi největší oblastí jsou suché biomy (poušť až vlhčí savana) na severu a východě země. Teploty se zde pohybují mezi 20 až 40 °C s maximem na sluníčku 85 °C (na předmětu). Zde prší zejména v březnu až květnu a v říjnu až prosinci. Mimo tyto měsíce zde téměř neprší. V této oblasti jsou rozdíly mezi suchem a vlhkem nejmarkantnější. Na měsíce deštů také připadá reprodukční aktivita živočichů. V této suché oblasti žijí suchomilný druhy. Sem zasahují některé druhy nebo rody s typickým severoafrickým (např. Chalcides ocellatus, Telescopus , Echis, Stenodactylus...) nebo arabským výskytem (Pristurus, Stenodactylus). Poslední oblastí je oblast pobřežní. Zde je teplo a vlhko přes celý rok. Průměrná teplota přes rok je mezi 22 až 30 °C. Nejvíce deštů zde připadá na duben až květen. Nejchudšími měsíci na srážky jsou leden a únor. Pro tuto poslední oblast jsou typické zejména vlkomilné druhy, které jsou typické pro východní Afriku (Dendroaspis angusticeps, Dasypeltis medici) nebo reliktní ze západní a centrální Afriky (Naja melanoleuca, Bitis gabonica). Zde najdeme i madagaskarské relikty, např. Phelsuma dubia. Pro všechny oblasti mimo suchou oblast jsou typické srážky přes celý rok, s tím že v některých oblastech prší méně a v některých více. Lidskou činností jsou nejvíce zničené Rift Valley a západ Keni. Nedotčený je sever a zejména východ země.

Průbě trasy a lokality sběru:

1. Archer´s Post, silnice u Samburu NP, blízko Isiola – N 01°20´13.7´´, E 037°42´44,2´´, alt. 661,
suchá savana* – typ Acacia – Commiphora.

2. NP Marsabit, Lake Paradise – N 02°15´50,7´´, E 037°52´55,8´´, alt. 1350, montanní mlžný les*, travnatá pláň kolem kráterního jezera.

3. 15 – 25 km severně za NP Marsabitem, alt. 1050, kamenitá polopoušť.

4. 10 km jižně od North Horru – N 03°16´09,2´´, E 037°00´44.9´´, písčitá polopoušť s
akáciemi a Calotropis procera s dunami písku.

5. El Molo Bay, Jezero Turkana, lávová poušť; palmová oáza severně od Loyengalani –
N 02°47´24,8´´, E 036°44´58,0´´; město Loyengalani.

6. Mt. Kulal, vrcholová oblast s pralesem – N02°37´10,9´´, E 036°55´ 58,2´´, alt. 1490, montánní
mlžný prales; Mt. Kulal – hranice mezi suchou a vlhkou savanou*.

7. Mt. Nyiro, South Horr – N 02°06´, E 36°55´, vlhčí savana; Mt. Nyiro – Korande, alt. 2430, montánní mlžný prales; Mt. Nyiro – Kosi Kosi, afro-alpínské louky – nad hranicí lesa.

8. Silnice jižně 5 km od města Baragoi, vlhčí savana.

9.         Pohoří Karisia (Morijo – N 01°21´04,7´´, E 036°37´33,9´´, Maralal), lesnatá krajina až montánní
            mlžný prales, silnice jižně od města Maralal – N 00°56´12,4´´, E 036°45´41,7´´, vlhká savana s
            kameny podél cesty.

10. Jezero Baringo (Kampi ya Samaki), vlhká savana s lávovými kameny.

11. Kakamega Forest, deštný nížinný prales* , „fish pond“ – rybníček v pralese; Udo´s camp site (kemp)
a Biota stanice.

12. Loita Hills, Mt. Osupugo, vlhká savana se zbytkem lesa na Mt. Osupugo.

* Za deštný prales zde považuji prales s ročním téměř rovnoměrným úhrnem srážek přes 2000 mm. I přes to zde nejvíce prší od dubna do listopadu. V mlžných lesích prší pouze v období dešťů. V období sucha zde je hlavním zdrojem vody mlha sestupující přes noc. Prší zřídka. Rozdíl mezi suchou a vlhkou savanou je zejména v kvantitativním úhrnu srážek. V suché savaně spadne ročně 250 – 500 mm srážek. Ve vlhké savaně je roční úhrn srážek více než 500 mm (Spawls et al., 2002).

METODIKA

K dopravě po Keni jsme využívali terénní vůz s náhonem na 2 kola. Hledání a odchyt zvířat spočívalo zejména v odvalování kamenů. Dalšími metodami bylo pozorování vegetace ve dne i v noci při hledání chameleónů, náhodné zpozorování při chůzi či jízdě automobilem, pozorování agam z auta při jízdě a odlov žab pomocí akvarijní síťky. Při udávání pozice lokalit jsme používali GPS systém. Pro potřebu mikroskopie při parazitárním vyšetření jsme používali přenosný, světelný monokulární mikroskop značky Meopta - Praha. Při komunikaci s ČR nebo NMK jsme s úspěchem využívali v každém větším městě dobře přístupný internet. K fixaci usmrcených jedinců jsme používali 70 % ethanol nebo methanol. Prvně zmiňovaný prostředek je možno zakoupit bez problémů v Nairobi. U téměř každého druhu byla pořízena fotografická dokumentace. Od některých exemplářů byl odebrán vzorek tkáně pro budoucí využití v molekulárně-biologických metodách využívajících DNA. Většina odchycených exemplářů byla eutanázována a byly odebrány vzorky pro parazitologická vyšetření. Exempláře jsou uloženy v National Museum of Kenya (NMK), menší část pak v Alexander Koenig Zoological Research Institute and Museum (ZFMK), kde jsou přístupné pro další studium. Registrační čísla máme zatím k dispozici pouze u jedinců ponechaných v NMK. Kde není možné z nějaké příčiny uvést zkratku musea, v němž se jedinec nachází nebo kde bude uložen, tak uvádím alespoň označení naším pracovním číslem (K .. /.. ) nebo číslem mé soukromé sbírky (TM). Níže uvedení jedinci byly sbíráni autorem a dalšími účastníky expedice. Den odchytu a kdo zvíře odchytl je uveden u každého zvířete v závorce. Pokud zvíře odchytávali všichni účastníci expedice je uvedena pouze zkratka - kol. Druhová determinace probíhala přímo v terénu pokud možno bezprostředně po odchytu. Pokud se tak nestalo, byli jedinci námi určeni v NMK.

Zkratka D znamená dorzální štítky, V – ventrální štítky, Scd – subkaudální štítky, TL – celková délka, LT – délka ocasu.

HERPETOLOGICKÉ VÝSLEDKY

Z celkového množství druhů plazů a obojživelníků jsme měli možnost pozorovat, chytit a identifikovat 16 druhů hadů, 29 druhů ještěrů, 1 druh krokodýlů a 2 druhy želv. Celkem se jednalo asi o 300 exemplářů. Během této expedice, jež byla první po téměř 30 letech, která navštívila severní Keňu a prováděla komplexnější parazitologický a herpetologický výzkum se podařilo dojít k zajímavých výsledkům. Byly objeveny dva nové druhy chameleónů (ve dvou rodech) a pak hlavně nový rod a druh užovkovitého hada. Dalšími dosud nepublikovanými a zajímavými výsledky je nález nových lokalit pro některé druhy plazů:

Lycophidion capense

Crotaphopeltis hotamboeia

Lamprophis fuliginosus

Philothamnus battersbyi

Echis pyramidum leakeyi

Panaspis wahlbergii

Pseuderemias smithii

Agama mwanzae

Chamaeleo (Trioceros) n. sp. I

Chamaeleo (Trioceros) n. sp. II

Bradypodion n. sp.

V jižní Keni byl pak nalezen další, dosud nepopsaný druh chameleóna z druhů příbuzných Ch. (T.) rudis BOULENGER 1906.

Reptilia:

OPHIDIA

Boidae:

Eryx colubrinus (LINNAEUS, 1758)

Našli jsme jedno mládě (stále živé, coll. Mazuch, 2/9/03) dlouhé 25 cm na severní periferii města Loyengalani na jihovýchodním břehu jezera Turkana. Mládě leželo z části zahrabané do šedivého jemného písku pod velkým kamenem (cca 60x50x40 cm). Na této lokalitě nebylo mnoho takto velkých kamenů. Lokalita je pod silným antropogenním vlivem (pastva ovcí, značně znečištěná odpadky). Hroznýšek byl chycen v pozdním dopoledni. Byl zbarvený hnědo – krémově žlutě. Toto zbarvení odpovídalo barvě podkladového substrátu, kde byl nalezen. Na lokalitě byli pod kameny nalézáni ještě Hemidactylus isolepis a štíři rodu Parabuthus. Při fotografování se hroznýšek snažil stále se ukrýt – nebylo ho lehké tedy vyfotografovat ani po dlouhodobějším „unavování“. Zbarvení těchto hroznýšku je variabilní a v závislosti na zbarvení substrátu, v kterém hroznýšek žije. Keňský hroznýšek náleží k poddruhu E. c. loveridgei (Stull, 1923). Některými autory je tento druh řazen do rodu Gongylophis (Kluge, 1993).

Colubridae:

Lycophidion capense (SMITH 1831),

NMK S/3942, juvenil (coll. Modrý, 28/8/03), Národní park Marsabit, Lake Paradise (cca 1650 m n.m.), = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002).

K 116/03, juvenil (coll. Modrý, 3/9/03) na Mt. Kulal, blízko vesnice Gatab (cca 2000 m n.m.), = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002).

V obou případech se jednalo o mláďata nalezená ve dne pod většími kameny v hustém montánním mlžném lese, kde obývali sušší kamenitou mýtinu. V případě jedince z Marsabitu to byl travnatý břeh jezera Paradise. Podle klíče (Spawls et al., 2002) jsme oba jedince určili jako L. capense. U jedince z NP Marsabit byly spočítány tyto morfologické údaje: dorzália (stř. č. těla) 17, ventrália – 180, subkaudália 32, redukce řad dorzálií v kaudální části těla ze 17 řad na 15. Supralabiálních a sublabiálních štítků je na obou stranách 8. Na obou dvou pohořích je vysoká míra endemismu, jehož důkazem jsou objevy dvou endemických druhů chameleónů (Nečas et al., 2003; Tilbury, 1991). Je pravděpodobné, že tato lesnatá pohoří izolovaná od ostatní podobných oblastí suchou savanou a polopouští mohou být speciačním centrem i pro další druhy živočichů, nejenom pro chameleóny. Na lokalitách obou jedinců byly hojní scinkové Trachylepis striata. Anglický název pro hady rodu Lycophidion je Wolf Snake – což znamená vlčí had. Název je odvozen od proterodontního aglyfního chrupu těchto hadů. Keňští jedinci patří k poddruhu L. c. jacksoni Boulenger, 1893. Hadi rodu Lycophidion patří do podčeledi Lamprophinae, podobně jako Lamprophis fuliginosus. Taxonomie rodu Lycophidion je složitá, poslední revizí rodu je revize Broadleyho a Hughese (1993).

Crotaphopeltis hotamboeia (LAURENTI, 1768)

NMK S/3939/1, juvenil (coll. Modrý, 28/8/03), Národní park Marsabit, Lake Paradise (cca 1650 m n.m.).

NMK S/3939/2, juvenil (coll. Modrý, 28/8/03), Národní park Marsabit, Lake Paradise (cca 1650 m n.m.).

3. jedinec, juvenil (coll. Mazuch, 3/9/03), Mt. Kulal, blízko vesnice Gatab na lesní kamenité mýtině (cca 2100 m n.m.), = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002).

Všechny tři jedince jsme našli na stejných lokalitách jako L. capense. Vždy se jednalo o mláďata dlouhá 30 cm. Oba jedinci z L. Paradise byli nalezeni v noci při hledání kořisti – pravděpodobně žab (na lokalitě zjištěny Ptychadena sp. a Phrynobatrachus sp.) na kraji jezera. Mláďata byla tmavě hnědě zbarvená. Tento druh je hojný v celé subsahelské Africe na vlhčích biotopech. Disponuje opistoglyfním chrupem se zadními jedovými zuby. V Keni jsou rozšířeni ještě Crotaphopeltis degeni (BOULENGER 1906) ze západní Keni a Crotaphopeltis braestrupi RASMUSSEN, 1985 dlouho považovaný za C. hotamboeia z keňského pobřeží a pak zejména ze Somálska.

Dalším užovkovitým druhem je dosud nepopsaný druh hada z dosud nepopsaného rodu. Popis druhu a rodu je v přípravě (Mazuch et al.). Hada jsme nalezli v suché savaně blízko jihovýchodního cípu jezera Turkana. Kdyby mi někdo řekl, že zde najdu nový rod a druh hada, tak bych řekl, že to je velmi nepravděpodobné, neboť oblast není nijak ohraničená pro speciační proces (alopatrická speciace) a biotop, kde byl had nalezen pokračuje na západ až k hranicím s Ugandou a na východ v podstatě až k pobřeží Indického oceánu. Rovněž oblast, kde byl had nalezen, je ze severní Keni „nejprosbíranější“. Externí morfologií je nejvíce podobný užovkám z rodu Lamprophis, od kterých se však výrazně odlišuje zejména početnější a drobnější folidózou na hlavě. Tento jedinec není podobný žádnému z dosud rozlišovaných rodů hadů. Výjimečný je i velikostí předních zubů na maxille a os dentale. Předčí i L. fuliginosus, který je má rovněž značně zvětšené. Chrup je aglyfní. Morfologický popis bude publikovaný v popisné práci. Habitus hada je vidět dobře na fotografiích a obrázku. V zajetí jedinec přijímal bodlinaté myši rodu Acomys. I v Africe, kde jsou nové druhy plazů nacházeny relativně často je tento nález polopouštního druhu a rodu hada unikátní.

Lamprophis fuliginosus (BOIE 1827)

Děti z vesnice South Horr (lokalita č. 7), jež se nachází na úpatí Mt. Nyiro, nám přinesli ubitého značně zničeného jednoho subadultního jedince. Zbarvený byl tmavě olivově s nevýraznými nepravidelnými skrnami. Biotop vesnice je suchá savana s porosty suchomilných rostlin, stromů a keřů. Velmi časté porosty vegetace jsou zde rostliny z rodu Euphorbia a stromy rodu Acacia. Vesnicí protéká celoročně menší potok, podél něhož je vegetace bujnější. Děti, ale i dospělí se bojí všech plazů, zvláště pak hadů. Většinu plazů nám přinesli usmrcených nebo např. chameleóny na větších větvích. Jedinec je uložený ve sbírkách NMK. South Horr je novou lokalitou pro tento druh (see Spawls, 1978, Spawls et al., 2002)

Philothamnus battersbyi LOVERIDGE, 1951

NMK L25/30, adult (coll. Široký), břeh potoka v South Horru, = nová lokalita (podle Spawls et al., 2002).

Tento druh jsme objevili ve dne na břehu potoka ve vesnici South Horr. Na lokalitě se dále vyskytovali Afrana sp., Chamaeleo (Ch.) gracilis, Pelomedusa subrufa a Agama agama. Jedinec byl dlouhý 80 cm a nesnažil se při útoku utíkat. Při fotografování se mu podařilo mě žvýkavými pohyby kousnout do ukazováku levé ruky. Lokálně přes celý prst se vytvořil brzy po kousnutí otok, který byl asi dvě hodiny po kousnutí svědivý. Tento druh je zajímavý tím, že jako jeden z mála druhů z rodu obývá vlhké oblasti, jež jsou izolovány rozsáhlými suchými savanami. Tento druh jsme také pravděpodobně zahlédli u L. Paradise, NP Marsabit, odkud je také uváděn (Spawls et al., 2002). Ze South Horru není tento ani jiný druh uváděn.

Rhamphiophis rostratus PETERS, 1854

Tento druh jsem pouze zahlédl v noře po hlodavci v South Horru (lokalita č. 7), když na mě děti křičeli, že našli hada. Jednalo se o velký exemplář – odhadem 150 cm. Zde je tento druh značně hojný. Druhy tohoto rodu mají morfologickou adaptaci orální části hlavy k hrabání, podobně jako hroznýšci rodu Eryx. Tento druh je některými autory uváděn jako východní poddruh R. oxyrhynchus (Reinhardt, 1843). Na stejné lokalitě byl nalezen i R. rubropunctatus (Modrý, 2004; úst. sděl.).

Psammophis biseriatus PETERS, 1881

NMK A/4062/2, subadult (coll. Mazuch), South Horr.

Tohoto jedince nám přinesli domorodci z okolní savany South Horru. Jednalo se o odrostlé mládě. Tento druh je typickým obyvatelem suché savany (Acacia-Commiphora typ). V South Horru a v okolí jsou velmi běžné Heliobolus spekii, jež jsou pravděpodobně nejčastější kořistí těchto užovek. Dalším hojným savanovým druhem plazů žijících na stejných lokalitách byly agamy Agama agama. Velmi podobným druhem rovněž se vyskytujícím v savaně v okolí South Horru je Psammophis tanganicus. Důležitým diagnostickým znakem je kontakt u P. biseriatus 2 supralabiálních štítků (5., 6.) s okem. U P. tanganicus je kontakt 3 supralabiálních štítků (4.-6.) s okem. Někteří autoři považují oba druhy za jeden a tentýž. U P. tanganicus jsem pozoroval zajímavé chování podobné jaké u Malpolon monspessulanus. Užovky mají zvednutou až 1/3 těla do výšky a pozorují tak své okolí.

Dasypeltis atra STERNFELD, 1912

TM 8205 (stále živý, bude deponován do NMP), juvenil (coll. Mazuch, 15/9/03), Kakamega forest, „fish pond“.

Tento druh jsme našli v primárním deštným nížinným pralese – Kakamega forest. Jeden mladý jedinec (délka 35 cm) lezl v metrové výšce na vegetaci na kraji nefrekventované lesní cesty. Na této lokalitě byli dále nalezeni Atheris squamigera, cf. Hapsidophrys lineatus a cf. Naja melanoleuca. Jedinec byl šedivý s drobnými skrnami v podobě transverzálních proužků. V Kakamega forest je tento druh docela hojný. V pralese jsou srážky denně od dubna do listopadu. Pak následuje období sucha s menší frekvencí srážek. Teplota se zde pohybuje mezi 20 – 28 °C. Stejně jako jiní vejcožrouti, se zde živí vejci ptáků. Jak druhový název napovídá, tito vejcožrouti by měli být celí černí. Není to ani výjimkou, ale tento druh velice často disponuje jiným zbarvením než černým. Může být zbarvený třeba např. jako D. scabra, který je typickým savanovým druhem vejcožrouta. I tento druh je často ve zbarvení velmi variabilní. V zajetí přijímá tento jedinec vajíčka od andulek. V ohrožení imituje zmije rodu Echis tím, že třením kylnatých šupin s hřebenovitými kýly vytváří zvuk, který má upozornit narušitele. Navíc otevírá tlamku a dělá výpady. Toto chování je dobře popsáno u Dasypeltis scabra, který žije na některých lokalitách se zmijemi rodu Echis. Dasypeltis atra se na lokalitách, kde žijí tyto zmije nevyskytuje.

Dalším druhem, jež jsem zahlédl na stejné lokalitě jako D. atra v Kakamega forest, byl zřejmě druh Hapsidophrys lineatus nebo Rhamnophis aethiopissa. H. lineatus je více vázaný na biotopy s vodními zdroji, kde loví obojživelníky. Zelený užovkovitý had s výrazným zeleným síťkováním v kresbě (vylučuje Philothamnus) byl spatřen ve výšce 1,5 m v křoví v bezprostřední blízkosti malého jezírka („fish pond“). Na jiném nedalekém místě před dvěmi lety byl v Kakamega forest (uvnitř pralesa) nalezen ve vegetaci Rhamnophis aethiopissa (Modrý, ústní sdělení).

Elapidae:

Naja melanoleuca HALLOWELL, 1857

Spatřeny dva dospělí jedinci v Kakamega forest. První z nich mi utekl u jezírka („fish pond“) na rozmezí vody a souše. Dříve než jsem stihl zareagovat, had byl již pryč. Jedinec měřil kolem 2 m. Byl celý černý. Druhého jedince zahlédl kolega Široký na travnaté louce uzavřené hustou vegetací. Kobry N. melanoleuca mohou být zaměněny s arboreálně žijícími kobrami Pseudohaje goldii, jež rovněž žijí v Kakamega forest, ale nejsou tak běžné. Dorůstají stejné velikosti. V museu v Nairobi byli uložení jedinci dlouzí kolem 2,5 m obou druhů. U těchto jedinců byl průměr těla téměř 8 cm. Možná se to z těchto řádků nezdá, ale potkat takovéto hady v nepřehledném terénu a ještě se je snažit chytit živé, tak to může být velmi zajímavá situace.... Stejné biotopy, jako vyhledávají kobry N. melanoleuca a D. atra, vyhledávají i další druhy hadů teraristům dobře známy – Bitis gabonica (nyní již monotypický druh!) a B. nasicornis. Naja melanoleuca je had věrný svému místu. Kolega Jirků (ústní sděl., 2004) nacházel denně jednu a tu samou kobru na stále stejném místě po několik dnů.

Naja nigricollis REINHARDT, 1843

TM 8206, adult (coll. Mazuch, 8/9/03), Kampi ya Samaki, Lake Baringo (fixována jenom hlava.

Jednoho jedince jsme nalezli přejetého u jezera Baringo, Kampi ya Samaki. Délka jedince byla 2 m. Zbarvení kobry bylo hnědé – typické pro kobry černokrké ze suchých oblastí východně od Rift Valley. Šedivě zbarvená mladá kobra s černým a lososovým bříškem byla nalezená v okolí jezera Naivasha (Jirků, 2004; ústní sděl.). Kobry zde (L. Baringo) žijí v křovinaté savaně (Acacia typ) s lávovým podkladem. Na lokalitě dále žijí z jedovatých hadů zejména Dendroaspis polylepis, Bitis arietans a Echis pyramidum leakeyi. Kobry černokrké žijící v Keni patří k poddruhu N. n. nigricollis. Broadley et Wüster připravují revizi komplexu N. nigricollis. Kobry „černokrké“ z oblastí od severní Angoly až po Tanzánii jsou recentně (Broadley et al., 2003) pokládány za odlišný druh - Naja crawshayi GÜNTHER, 1893.

Viperidae:

Atheris squamigera HALLOWELL, 1854

K 184/03, juvenil (coll. Kamler, 15/9/03), Kakamega forest, „fish pond“, stále živé (Ústav parazitologie, VFU Brno).

K 209/03, juvenil (coll. Kamler, 15/9/03), Kakamega forest, „fish pond“, stále živé (Ústav parazitologie, VFU Brno).

TM 8207, juvenil (coll. Mazuch, 11/9/03), Kakamega forest, „fish pond“.

TM 8208, juvenil (coll. Mazuch, 11/9/03), Kakamega forest, „fish pond“.

Nalezeni byli čtyři mladí jedinci asi rok staří u jezírka v Kakamega Forest. Dvě mláďata byla zbarvena zeleně, se žlutým ocáskem, druhé dvě spíše zeleno - žlutě. Mláďata byla nalezena v noci ve vegetaci asi jeden metr vysoko nad hladinou jezírka. Zde lovila rákosničky Hyperolius viridiflavus, H. kivuensis a H. cinnamomeoventris. Mláďata po odchytu vyzvrátila natráveninu, která obsahovala 5 – 10 juvenilních jedinců těchto druhů žab. Zmije byly při odchytu velmi agresivní. Místy jsou na vhodných lokalitách velmi hojné. V Kakamega Forest žije ještě A. hispida LAURENT, 1955, ale ta je výrazně méně běžná a obývá spíše křovinaté, sušší biotopy nebo okraje lesů (Spawls et al., 2002). Dalším jedovatým hadem žijícím tamtéž je mamba Dendroaspis jamensoni kaimosae LOVERIDGE, 1936, tu jsme však neměli možnost pozorovat, ačkoli domorodci nám sdělovali, že je velmi dobře znají.

Echis pyramidum leakeyi STEMMLER et SOCHUREK, 1969

TM 8209, adult, samec (coll. Mazuch, 27/8/03), Archer´s Post, Isiolo. Stále živý.

TM 8210, adult, samice (coll. Modrý, 27/8/03), Archer´s Post, Isiolo. Stále živá.

TM 8211, adult, samec (coll. Mazuch, 30/8/03), – 25 km severně za NP Marsabitem, = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002), stále živý.

TM 8212, adult, samice (coll. Modrý, 30/8/03), – 25 km severně za NP Marsabitem, = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002), stále živá.

TM 8213, subadult, samice (coll. Široký, 4/9/03), uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi Loyengalani, Mt. Kulal a Mt Nyiru. Stále živá.

TM 8214, subadult, samec (coll. Mazuch, 4/9/03), uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi Loyengalani, Mt. Kulal a Mt Nyiru. Stále živý.

TM 8215, subadult, samice (coll. Mazuch, 4/9/03), uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi Loyengalani, Mt. Kulal a Mt Nyiru. Stále živá.

Adult, samec (coll. Modrý, 31/8/03), North Horr, = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002). Bude uložena v NMP.

K 206/03, adult samec (coll. Kamler, 9/9/03), Kampi Ya Samaki, Lake Baringo (=terra typica). Bude uložena v NMP.

Tyto zmije jsme chytali v různých oblastech – dva dospělé jedince v suché savaně (Acacia – Commiphora typ) - (1.1) v Samburu National Park, jednoho dospělého jedince (1.0) v kamenité polopoušti asi 15 km SZ od Marsabitu, jednoho dospělého jedince (0.1) v písečné polopoušti asi 25 km SZ od Marsabitu, jednoho dospělého jedince (1.0) v North Horru, tři subadultní jedince (1.2) v suché savaně JZ od Mt. Kulal a posledního dospělého jedince (1.0) na typové lokalitě u jezera Baringo. Zmije jsou v místech výskytu doslova hojné. Na každý 15. kámen vhodné velikosti připadá jeden nalezený exemplář zmije. Zmije ve velmi suchých oblastech přijímají hlavně štíry, dále pak ještěry. V exkrementech zmijí jsme nacházeli zbytky neztrávených částí těl štírů z čeledi Buthidae. Rovněž mají tyto zmije v severní Keni snad nejvyšší podíl na zavinění smrtelných uštknutí jedovatými hady. V době naší návštěvy zemřel v Loyengalani (město na jihovýchodním cípu jezera Turkana) v místním hospitalu (misijní stanice na Mt. Kulal, vesnice Gatab) domorodec 6 dnů po uštknutí. Pátý den mu bylo prý aplikováno antisérum. Byl prý uštknut v noci při chůzi po polopoušti. Z Keni jsou uváděny dva poddruhy E. pyramidum - E. pyramidum leakeyi (viz. výše) a E. pyramidum aliaborii DREWES et SACHERER, 1974 z izolované populace okolo Wajiru v severovýchodě Keni. Recentní studium (Mazuch, v přípravě) těchto zmijí poukazuje na to, že v Keni je rozšířena pouze E. p. leakeyi. E. p. aliaborri je tedy synonymum E. p. leakeyi. Rovněž se ukazuje, že tyto zmije jsou rozšířené v celé severní polovině Keni a ne tak ostrůvkovitě, jak poukazují Spawls et al (2002) .

Bitis arietans MERREM, 1820

TM 8216, adult, samec (coll. kol., 7/9/03), 5 km jižně od města Baragoi, severní Keňa. Fixován jenom ocas.

D: 33, V: 141, Scd: 24, TL: 75 cm, LT: 7cm, subkaudální štítky nekylnaté.

Jediný exemplář této zmije jsme našli ubytý na cestě asi 5 km jižně od města Baragoi. Jednalo se o samce dlouhého asi 75 cm. Tento jedinec byl aktivní přes den, ačkoli v oblasti nálezu bylo období sucha. Nalezený jedinec patři k poddruhu B. a. arietans. Kolem jezera Turkana a dále na východ a při somálských hranicích na jih se vyskytuje B. a. somalica Parker, 1949, jež se odlišuje kylnatými subkaudálními šupinami. Modrý (2004, úst. sděl.) našel tento poddruh asi 10 km SZ od NP Marsabit a v městečku South Horr, což je asi 40 km severně od Baragoje. Ačkoli tato zmije patří mezi druhy s velkým zoogeografickým rozšířením, je poměrně těžké ji v přírodě zastihnout. Tyto jedinci náležejí k poddruhu B. a. somalica. Jedinci ze S Keni mohou dorůst až 1,8 m (Pitman, 1974; Mazuch, nepubl. data). Vedle nominotypického poddruhu a poddruhu somalica je v Africe rozšířen ještě další dosud nepopsaný poddruh zmijí útočných z Maroka a Západní Sahary (blížeji v Mazuch, 2004a).

Atractaspididae:

Aparallactus lunulatus (PETERS, 1854)

K 186/03, adult, samice (coll. Konečná, 7/9/03), 10 km jižně od Maralalu.

D: 15, V: 148, Scd: 55, TL: 41 cm, LT: 9 cm, nasale komunikuje s preoculare.

K 154/03, adult, samec (coll. Modrý,10/9/03), Morijo, Karisia Hills, (N 01 °21´04,7´´, E 036°37´33,9´´), alt. 1800 m n.m.

D: 15, V: 165, Scd: 53, TL: 38,3 cm, LT: 7,5 cm, nasale komunikuje s preoculare.

Našli jsme dva dospělé exempláře. Na lokalitě K186/03 byly hojné ze sympatrické herpetofauny agamy Agama caudospina, Hemidactylus brooki a Tomopterna cryptotis. Na lokalitě K 154/03 byly rovněž hojně tyto agamy a pak sklípkani rodu Pterinochilus. Modrý et al. (2004, ústní sděl.) nalezl Aparallactus cf. lunulatus na Mt. Kulalu, pod vesnicí Gatab. Hady jsme našli pod většími kameny. V přírodě podle literatury žerou hlavně stonožky. Na lokalitách, kde jsme tyto hady našli byly stonožky hojnější, než kdekoli jinde. Poddruhový status těchto hadů v Keni je nejistý. Podle Loveridge (1957) a Spawls et al (2002) by měl být v Keni rozšířen poddruh concolor (Fischer, 1884). Zbarvení našich jedinců je netypické pro tento poddruh. Zbarvení (jež je také diagnostickým znakem poddruhů) samce je patrné z fotografie, jež byla publikována dříve v jiném časopise (Mazuch, 2004b). Ačkoli se jedná o druh rodu, který má rozšíření téměř v celé subsahelské Africe a je celkem hojný, ví se toho o těchto hadech stále docela málo. Patří do čeledi Atractaspididae, poddčeledi Aparallactinae. Má malé zadní jedové zuby, ale pro člověka není nebezpečný a ani není agresivní.

SAURIA

Scincidae:

Trachylepis striata PETERS, 1844

Syn. Mabuya

NMK L2520/1,2, samec a samice (coll. kol., 13/9/03), Kakamega Forest, Udo´s camp.

K 216/03 (coll. Mazuch, 20/9/03), Loita Hills, Mt. Osupugo.

NMK L2516/1-3 (coll. kol., 29/8/03), NP Marsabit, Lake Paradise.

NMK L2519/1-3, samice a 2 samci (coll. kol., 3/9/03), Mt. Kulal, Gatab.

TM 8216, juvenil (coll. Mazuch, 3/9/03), louka východně od Gatabu, Mt. Kulal.

S tímto scinkem jsme se setkávali nejčastěji ze všech druhů plazů. Tyto scinky je možné zastihnout i v centru Nairobi (spatřeny 2 exemp. - Mazuch, blízko NMK). Zaznamenané lokality sběru: viz. výše, další jedince jsme již nechytali. Obzvláště v NP Marsabit byli tito scinkové velmi hojní. Přes den je nebylo možné chytat, protože jejich útěková vzdálenost byla velká. Ráno však stačilo obracet kameny a podchlazené scinky bez námahy chytat. Tito scinkové jsou v Keni rozšířeny v celé západní části Rift Valley a na hraně východní části. V důsledku jejich uniformity ve zbarvení mohou být přehlíženy další morfologické znaky, které mohou poukazovat na větší taxonomickou diverzitu. ,Druh‘ T. striata by měl projít důkladnou revizí. V Keni je rozšířená T. s. striata (Spawls et al., 2002).

Trachylepis varia PETERS, 1867

NMK L2518/1, samice (coll. Modrý, 5/9/03), Mt. Nyiro, Kosi Kosi (N 02°07´24,6´´, E 036°51´00,7´´, alt. 2730 m n.m.

NMK L2518/2 , samec (coll. Modrý, 6/9/03), Mt. Nyiro, 1600 m n. m.

Tento druh jsme měli možnost pozorovat na montánní louce Mt. Nyiro v nadmořské výšce 1600 a 2730 m n.m. Tento druh obývá spíše vyšší polohy a vlhčí biotopy. Je velmi podobný T. striata. Stejně jako T. striata rodí živá mláďata.

Trachylepis sp.

NMK L2517/4, samec (coll. ?, 31/8/03), 10 km severně od Marsabitu (N 02°27´31,9´´, E 037°57´56,2´´), alt. 830.

10 km severně od Marsabitu byl chycen samec zbarvený jako T. margaritifera nebo T. quinquetaeniata. Pro nedostatek času nebyl chytán a tak i identifikován. Z fotografie byl identifikován (Mazuchem, pozn. autora) jako T. quinquetaeniata (podle Spawls et al., 2002). Tento výsledek potvrzuje i tezi pánů Broadley et Bauer (1998).

Trachylepis quinquetaeniata LICHTENSTEIN, 1823

NMK L/2517/1-3, mládě, samec, samice (coll. kol., 4/9/03), South Horr.

Tento druh jsme měli možnost pozorovat v South Horru, kde byl hojný. V podstatě se dá říci, že zde nahrazuje T. striata. Nejčastěji jsme viděli dospělé samice, teprve potom mláďata. Dospělé samce jsme téměř vůbec nepozorovali. V jihovýchodní části Keni žije T. margaritifera, která je velmi podobná ve zbarvení T. quiquetaeniata. Oba druhy patří do komplexu quinquetaeniata.

Trachylepis brevicollis WIEGMANN, 1837

NMK L2511, adult, samice (coll. Mazuch, 27/8/03), Archer´s Post, Isiolo, alt. 661 m n. m.

S tímto druhem jsme se setkali severně od městěčka Isiolo v Samburu National Park. Jedinec (NMK L/2511) ze Samburu NP byl uniformě hnědý. Typické zbarvení je však černé (tmavé) s bílými četnými a výraznými skvrnami. Tento druh se vyskytuje v celé východní Africe a zasahuje i na Arabský poloostrov.

Trachylepis dichroma Günther, Whiting et Bauer, 2005

NMK L2512, subadult, samec (coll. Mazuch, 9/9/03), 0.5 km západně od Kampi ya Samaki, Lake Baringo.

Tento druh je recentně popsán podle jedinců ze zajetí a bez přesné typové lokality. Recentní práce keňských herpetologů Wasonga et Malonza (2006) potvrdila výskyt tohoto druhů téměř v celé Keni, byť jen sporadicky. V době, kdy jsme chytali tohoto jedince jsme ještě netušili, že se jedná o dosud nepopsaný a odlišný druh. V rámci druhu T. brevicollis, který je v Keni široce rozšířený je značná vnitrodruhová variabilita ve zbarvení. Na lokalitě jsem ještě pozoroval a sbíral: Echis pyramidum, Latastia longicaudata, Kassina maculata a Naja nigricollis.

Lygosoma cf. sundevalli

NMK A4262/3, adult, samice (coll. Mazuch, 27/8/03), Archer´s Post, Isiolo, alt. 661 m n.m.

Jediného jedince jsem ulovil pod kamenem u silnice severně od městěčka Isiolo v Samburu National Park, za Archer´s Post. Na stejné lokalitě jsme chytili ještě Trachylepis brevicollis, Hemidactylus cf. isolepis, Echis pyramidum a viděli velmi plaché ještěrky z čeledi Lacertidae Pseuderemias smithi. Lygosomu jež jsme chytili patří k druhu L. afrum PETERS, 1854 nebo L. sundevalli SCHMIDT, 1919. Blíže se nám ji nepodařilo určit (podle Spawls et al., 2002 je determinace nejistá). Jednalo se o dospělce měřícího 13 cm.

Panaspis wahlbergii SMITH, 1849

Jediný exemplář tohoto druhu nám donesli děti ze South Horru. Jedinec byl dlouhý 6 cm. Spawls et al. (2002) ho ze South Horru neuvádí. Jedná se spíše o menšího tmavě hnědě zbarveného zástupce čeledi Scincidae.

Gerrhosauridae:

Gerrhosaurus flavigularis WIEGMANN, 1828

NMK L2510, adult (coll. Modrý, 27/8/03), Lake Paradise, NP Marsabit.

Dospělého jedince jsme chytili na travnatém břehu jezera Paradise, NP Marsabit ráno pod kamenem. Výskyt v NP Marsabit je izolovaný. Nejbližší kontinuální rozšíření je jihozápadně od západního břehu jezera Turkána. Na stejné lokalitě jsme ještě chytili Lycophidion capense, Trachylepis striata a zahlédli jsme Philothamnus cf. battersbyi. Na stejné lokalitě a v okolí jsme marně pátrali po endemickém druhu chameleóna Ch. (T.) marsabitensis TILBURY, 1991. Tento druh endemického chameleóna nalezl Nečas (ústní sděl., 2004) v bujné vegetaci uprostřed pralesa NP Marsabit. Když chytal tento druh C. Tilbury na Marsabitu, původně si myslel, že jde o Ch. (T.) jacksoni. Až posléze zjistil, že se jedná o odlišný druh. Tyto chameleóny zde chytala i slavná Joe Adamsonová.

Agamidae:

Agama lionotus Linnaeus, 1758

NMK L2532/1-3, 5,6,8,9, 3 samci, 4 samice (coll. kol., 3/9/03), South Horr.

2 mláďata, South Horr.

Tyto agamy jsme chytali v South Horru. Spolu s Heliobolus spekii byly tyto agamy nejhojnějšími plazi v South Horru. Dospělí samci často využívali při hlídání svého teritoria stromy nebo stavby. Vyhřívali se v dost vysoké výšce (až 3 m) a přitom pozorovali okolí. Submisivní samice a mláďata žili terestricky. Samci jsou zbarvení modře a s oranžovými hlavami. Samice a mláďata jsou šediví s zeleně zbarvenými hlavami. Agamy se nám nedobře lovili, proto jsme využívali dovedností dětí. Ti nám sice agamy nosily většinou mrtvé, ale to nevadilo. V místech, kde my jsme lovily agamy, se vyskytuje poddruh A. a. lionotus BOULENGER, 1896. V severní Keni je rozšířen zřejmě dosud nepopsaný další druh z komlexu druhů Agama agama (Modrý, v přípr.). Rovněž z okolí Kakamega forest je připravován popis dalšího druhu agamy z tohoto komlexu (W. Bőhme, v přípr.).

Agama ruppelli BOULENGER, 1885

NMK L2526/1-6, adult, 4 samci, 2 subadulti (coll. kol., 29/8/03), 15 – 25 km severně za NP Marsabitem (=silnice Marsabit – North Horr), alt. 650 m n.m., dalších 5 mláďat nekatalogizovaných.

NMK L2526/12-14, adult, samec a dvě samice (coll. kol., 30/8/03), 10 km jižně od North Horru, alt. 382 m n.m.

3 jedinci – na úpatí Mt. Kulalu, 2 adult, 1 juvenil, nekatalogizovaní,

Tyto agamky jsou typickými obyvateli suché savany (Acacia – Commiphora typ) a kamenité polopouště. Bez nadsázky lze říci, že to jsou spolu s gekony H. isolepis nejběžnějšími obyvateli lávové pouště na severu Keni. S oblibou sedávali, převážně dospělí samci, na velkých kamenech podél cesty. Tak jsme je lovili i my. Když jsme viděli z auta agamu, tak jsme zastavili a agamu odchytili. Při vyrušení měli agamy tendenci se schovat do prvního tmavého úkrytu (pod kámen,...), který zahlédly. Při odchytu mláďat proto stačilo mít při odklápění kamenů přichystanou trochu nadzvyhnutou botu a agama v domnění „dobrého“ úkrytu pod ní sama vlezla. Na lokalitách, kde tyto agamky žijou, jsou dalšími velmi hojnými plazi Hemidactylus isolepis, Echis p. leakeyi a Mabuya cf. quinquetaeniata. Tento druh agamek patří svojí velikostí spíše k menším a méně robustním druhům. Do blízké příbuznosti k těmto agamám patří i agamy z okruhu druhu A. persimilis PARKER, 1942, rozšířeného zejména v Somálsku a přilehlých oblastech Etiopie. A. „persimilis“ z Keni je dosud nepopsaný druh (Modrý, v příp.) známý jen z několika málo lokalit v Keni a recentně objevená v severní střední Keni.

Agama caudospinosa MEEK, 1910

NMK L2531/6-7, adult, samice (coll. Mazuch, 8/9/03), silnice jižně od Maralalu.

NMK L2524/1-7, adult (coll. kol., 7/9/03), jižně od Morijo (Karisia Hills).

K 118-124/03, jižně od Morijo, K 135-141/03, silnice jižně od Maralalu.

Tyto agamy endemické pro Keňu jsme chytali jižně od města Maralal podél silnice a kolem vesnice Morijo (Karisia Hills). Na prvně zmiňované lokalitě je jejich biotopem planina s červeným pískem a občasnými velkými kameny. Vegetace je zde méně, jedná se o občasné suchomilné křoviny a akácie. Agamy jsou zde velmi hojné. Celkem jsme chytili na obou lokalitách 31 agam různého stáří. Dospělí samci „vysedávali“ na velkých kamenech podél cesty. Největší samec, kterého jsme chytili, měřil téměř 40 cm. Tento druh patří mezi největší agamy rodu Agama. Samci jsou výrazně oranžoví a doslova „svítí“ na kamenech podél cesty. Mláďata a samice jsme často nacházeli pod kameny nebo zalézali do nor po hlodavcích. U těchto agam, ale i dalších ještěrů, je kraniálně před předními končetinami jakási „kapsa“ (tzv. mite pocket) – jemná pokožka s velmi malými šupinami, kde parazitují zejména roztoči rodu Pterygosoma. Dosud není vyřešeno, zda tato „kapsa“, kde se tito parazité obligátně shromažďují a sají zde krev, byla během evoluce vztahu hostitel – parazit „připravena“ agamou, aby se zdržovali roztoči pouze zde, nebo zda si toto místo roztoči „připravili“ sami. Z tohoto druhu agamy je recentně popsaný roztoč Pterygosoma livingstonei Bertrand et Modrý, 2004.

Agama mwanzae LOVERIDGE, 1923

Tento druh jsme pozorovali na skalnatých biotopech jižní části pohoří Loita, zejména na Mt. Osupugo. Další druhy rodu jsme zde nezaznamenali. V období páření mají samci přední polovinu těla oranžovou až červenavou a zbytek těla modrý. Samice jsou celé do oranžova. V nereprodukčním období jsou samci celí modří. Agamy jsou podobné A. agama a A. caudospina. Vystupují až do 2600 m n.m. Jako úkryty využívají horizontální skalní štěrbiny. Rozšířené jsou jižně od Viktoriína jezera a v Keni zasahují do Masai Mara Game Reserve (Spawls et al., 2002). Nyní můžeme výskyt rozšířit i na Loita Hills. Dříve byla řazena jako poddruh agamy Agama planiceps.

Acanthocerus atricollis SMITH, 1849

K 217/03, adult, samec (coll. domorodci, 20/9/03), Loita Hills, Mt. Osupugo, alt. 2400 m n.m.

Jediného samce nám přinesli Masaiové ze svahů Mt. Osupugo, Loita Hills. Zde nebyly tyto agamy nijak hojné. Tyto agamy žijí arborikolním způsobem života. Samci jsou značně pestří ve zbarvení. Od agam rodu Agama se odlišuje především heterogenní morfologií tělních šupin. Bylo popsáno několik poddruhů. V Keni žijí tři druhy tohoto rodu.

Chamaeleonidae:

Chamaeleo (Trioceros) narraioca NEČAS, MODRÝ & ŠLAPETA, 2003

NMK L2521/1-8, adult, 7 samců a 1 samice (coll. kol., domorodci), les nad vesnicí Gatab, Mt. Kulal, alt. 1700 – 2200 m n.m.

Jedenáct samců a jednu samici jsme chytili na Mt. Kulalu, nad vesnicí Gatab (cca 1700 – 1800 m n.m.) přes den. Nalezeno bylo i jedno čerstvě narozené mláďě. Chameleóni se ve vegetaci velmi špatně hledali. Nejčastěji jsme je nacházeli ve výšce 1,5 – 2,5 m. Typicky se schovávali za větvičky. Podobně jako všichni zástupci podrodu Trioceros rodí i tento druh mláďata. O jeho biologii blíže v knize P. Nečase (2004). Tento druh chameleóna je endemitem tohoto pohoří. Prales na vrcholu Mt. Kulalu posloužil původnímu druhu chameleóna jako refůgium, když se v nížinném okolí měnil les aridizací (desítky, stovky tisíc až milióny let nazpátek) na suchou savanu. Tento fenomén umožnil vzniku dalším refug. oblastem i dalším druhům chameleónů jako je např. Ch. marsabitensis Tilbury, 1991. Obývá zde mlžné lesy na vrchu pohoří. Přes noc je v tomto biotopu velmi chladno (kolem 12-15 °C) a značně větrno! Přes den zde vystupují teploty k 22 – 25 °C. Přes noc se vegetace nasytí vodou získanou z noční vysoké vzdušné vlhkosti. Toto umožnuje růst mnoha různým druhům epifytům (orchideje, lišejníky atd.). Přes den je sucho. Povrch vegetace vysychá již během dopoledne. Níže v křovinaté suché vegetaci žije Chamaeleo bitaeniatus. Ch. narraioca je zde vcelku hojný a obyvatelé jej velmi dobře znají. Odpoledne, když jsme přišli z celodenního výletu na nás čekala téměř celá vesnice s chameleónama, když se rozkřiklo, že hledáme „narraioky“ (chameleón-in samburu). Externí morfologií je tento druh velmi podobný Ch. hoehnellii, od kterého se odlišuje zejména kratším gulárním hřebenem, morfologií hemipenisu a odlišnou kresbou a zbarvením. Ch. narraioca je velmi ohrožený druh v důsledku deforestace jeho velmi omezeného biotopu (cca 15 x 5 km)!

Chamaeleo (Trioceros) bitaenitaus FISCHER, 1884

NMK L2508/1-3, adult dvě samice a samec (coll. Široký, domorodci), vlhčí savana na Mt. Kulalu, alt. 1490 m n.m. (N 02°37´10,9´´, E 036°55´58,2´´).

Tento druh jsme našli v noci na Mt. Kulalu, na svahu. Další dva jedince nám přinesli domorodci druhý den. Námi nalezený jedinec spal asi ve výšce 80 cm nad zemí na křovinaté vegetaci. Zda někde žije sympatricky s Ch. (T.) narraioca se nám nepodařilo zjistit. Biotop odpovídal vlhčí savaně (noční mlhy). Tento druh je v Keni nejrozšířenějším savanovým druhem podrodu Trioceros. V Keni, ale i v sousedních zemích často žije ve vlhčích savanách na izolovaných pohořích s vyšší nadmořskou výškou. Další studium ukáže, zda všechny tyto populace jsou opravdu Ch. bitaeniatus nebo se jedná o skupinu kryptických druhů, což se dá spíše očekávat (podobně jako další druhy, např. Ch. (T.) affinis a další). Nad hranicí vlhké savany je nahrazen jinými druhy (např. Ch. narraioca, Ch. kinetensis atd.). Jeho ekologickým ekvivalentem v Ugandě je Ch. ellioti. Ch. bitaeniatus je typovým druhem rozsáhlého komplexu (komplex bitaeniatus) druhů chameleónů podrodu Trioceros.

Chamaeleo (Trioceros) ellioti GÜNTHER 1895

NMK L/2509, adult, samec (coll. Modrý, 15/9/03), Udo´s camp, Kakamega forest.

NMK L/2523/1-2, adult, samec a samice (coll. Modrý, 15/9/03), Udo´s camp, Kakamega forest.

Tyto jedince jsme chytili v noci v Kakamega forest. Chameleóni spali v křovinaté vegetaci asi v 1,5 m výšce hned vedle stanice BIOTA, kterou jsme využívali jako laboratoř. Tento druh je členem komplexu bitaeniatus. Od Ch. rudis, kterému je velmi podobný se liší na první pohled černou podlouhlou gulární skvrnou. Samice byla gravidní. Tento druh rodí mláďata. V Kakamega forest tento druh neobývá hustou vegetaci uprostřed primárního pralesa. Ch. ellioti je dále rozšířen v Ugandě, Sudánu, Demokratické republice Konga, Rwandě a Burundi. Obývá vždy vlhčí výše položené biotopy.

Chamaeleo (Chamaeleo) gracilis HALLOWELL, 1844

NMK L/2522, adult, samice (coll. domorodci, 5/9/03), camp-site, South Horr.

Tento druh byl hojný na úpatí Mt. Nyiro, v South Horru. Děti nám přinesli jednoho dospělého jedince. Tento druh je velmi podobný Ch. (Ch.) quilensis BOCAGE, 1866. Je to typický obyvatel vlhčí savany jižně od jezera Turkana. Taxonomie, resp. rozšíření druhů gracilis – quilensis není v Keni definitivně vyřešena. Někteří herpetologové (Spawls et al, 2002) dokonce rozšíření Ch. quilensis v Keni neuvádí.

Bradypodion n. sp.

Mt. Nyiru, Korande (coll. Modrý et Konečná). Popis druhu je v přípravě (Nečas et al,). Našli jsme jedinou dospělou samici. Sindaco et al. (2004, Modrý, úst. sděl.) našel obě pohlaví. Samci mají na canthus rostralis zvětšené dvě šupiny (nepravé rohy). Z tohoto druhu jsme měli velikou radost, protože se jedná o čtvrtý druh vyskytující se v Keni. Centra výskytu tohoto rodu jsou hlavně JAR a Easter Arc Moutains v Tanzánii. V Keni žijí Bradypodion tenue MATSCHIE 1892 – Shimba Hills, Bradypodion excubitor BARBOUR, 1911 - Mt. Kenya a Bradypodion tavetanum (STEINDACHNER, 1891) na Taita Hills. Nález tohoto dalšího druhu je důležitý pro upřesnění fylogeneze chameleónů rodu Bradypodion. Zcela s jistotou můžeme očekávat v budoucnosti další popisy nových druhů tohoto rodu z Keni. Tento druh má na gulárním hřebeni zvětšené tři šupiny. Žádný z východoafrických bradypodionů nemá zvětšené šupiny na gulárním hřebeni. Na stejném pohoří, ale loukách a křovinaté vegetaci žije na vrcholu dosud nepopsaný zástupce ze skupiny rudis (Nečas et al., v přípravě). Bradypodion sp. obývá les altudinálně pod tímto druhem. Celé pohoří je izolované a na vrcholu se nachází montánní mlžný les s vlastním zdrojem vody (období sucha – noční mlhy, období dešťů – deště). Na sousedním pohoří (nadm. výška přes 2500 m n.m.) byl v roce 2004 Sindacem et al. (Modrý, ust. sděl.) nalezen další dosud nepopsaný druh chameleóna z komplexu bitaeniatus.

Chamaeleo (Trioceros) n. sp. I

NMK L2507/1-3 + dva nekatalogizovaní jedinci, adult, 2 samci a 3 samice (coll. Široký, kol., 7/9/03), Poror, Karisia Hills, alt. přibližně 2500 m n. m.

Dalším nalezeným dosud nepopsaným druhem z rodu Chamaeleo a podrodu Trioceros je chameleón patřící do komplexu bitaeniatus. Od Ch. (T.) rudis se odlišuje zejména větší velikostí a mohutností, zvětšenými šupinami canthus rostralis, c. supraorbitalis a c. parietalis, větší heterogenitou tělních šupin a zbarvením. Chameléony (5 jedinců,) jsme našli ve vysoké nadmořské výšce – nad 2000 m n.m. v oblasti Samburu – Karisia Hills. Biotopy chameléonů jsou zde ničeny antropogenními vlivy (zemědělství, sběr dřeva jako paliva). Je však uspokojivé, že zdejší chameleóni jsou schopni se částečně adaptovat na sekundární porosty, jako jsou křoviny sloužící k oddělování jednotlivých pozemků (právě zde byl sbírán typový materiál). Pro tuto oblast jsou typické porosty Juniperus procera (podobně i na Mt. Kulal a jinde). Nepůvodními druhy stromů jsou zde velmi hojně rozšířené stromy rodu Eucalyptus. V období sucha jsou zde hlavním zdrojem vláhy noční mlhy.

Chamaeleo (Trioceros) n. sp. II

K 218 – 224/03, subadult, adult (coll. Mazuch, domorodci, 20/9/03), Mt. Osupugo, Loita Hills, alt. cca 2600 m n.m.

Tento druh jsem našel téměř na vrcholu Mt. Osupuga (Loita Hills). Podařilo se najít celkem 7 jedinců v nadmořské výšce cca 2500 – 2600 m n.m. ve vyšších hustých křovinách. Tito chameleóni jsou velmi podobní Ch. (T.) sternfeldi RAND, 1963, který žije v Tanzánii (Ngorongoro, Mt. Meru a Mt. Kilimanjaro). Od Ch. (T.) sternfeldi se liší především menší velikostí, zbarvením, morfologií a folidózou hlavové přilbice. Rovněž výskyty (montánní pralesy) obou druhů jsou od sebe izolované suchou savanou v nižší nadmořské výšce. Chycené samice byly ve vysokém stupni gravidity. Tento dosud nepopsaný druh žije na Mt. Osupugo ve velmi úzkém proužku reliktního pralesa. Je proto velmi ohrožený. Původní les je zde ničen při budování dalších pastvin pro kozy. Les je z velké části tvořen nízkými stromy tzv. Leleshwa (Tarchonanthus camphorus). V době naší návštěvy zde bylo sucho, savana spasená a za 3 dny naší návštěvy zde ani trochu nepršelo. Dalšími druhy plazů zde se vyskytující jsou např. Dasypeltis scabra nebo Psammophylax multisquamis.

Rhampholeon boulengeri STEINDACHNER 1911

K 155/03, K 186/03, K 202-205/03, adult (coll. Modrý, 11-15/9/03), Udo´s camp, Kakamega forest. Stále živí.

Těchto malých chameleónků jsme našli celkem 6 v Kakamega Forest. Našli jsme je v noci spící na rostlinách ve výšce asi 30 - 60 cm. Všichni jedinci byly samice. V přírodě se možná rozmnožuje partenogeneticky. Tito chameleónci mají nejraději méně hustý podrost s dostatkem tlejícího listí a rostlin pro lezení. Dorůstá máximálně 8 cm. Kakamega forest je nejvýchodnějším místem rozšíření tohoto druhu. V ohrožení upadají do stavu akineze podobně jako další zástupci rodu. Je to druh žijící ve východní a centrální Africe.

Gekkonidae:

Hemidactylus angulatus GRAY, 1845

NMK L2528, adult (coll. Mazuch, 8/9/03), silnice jižně od Maralalu (N 00°56´12,4´´, E 036°45´41,7´´).

2 jedinci, Mt. Kulal – Gatab (coll. domorodci), nekatalogizovaní jedinci.

Tento druh gekona jsme chytali ve vlhčí savaně asi 10 km jižně za Maralalem v centrální Keni. Během dne byli schovaní pod velkými kameny podél silnice. Na stejné lokalitě jsme ještě pozorovali Agama caudospina, Aparallactus lunulatus a žáby rodu Tomopterna (T. cryptotis). Na Mt. Kulalu nám dva jedince přinesli domorodci. Jelikož přinesli i želvy Malacochersus tornieri, je pravděpodobné, že gekony chytili na stejné lokalitě v sušší savaně pod hranicí lesa.

Hemidactylus ruspolii BOULENGER, 1896

NMK L2527/1-4, adult tři samce a samice (coll. kol., 30/8/03), 10 km jižně od North Horru (N 03°16´09,2´´, E 037°00´44,9´´), alt. 382 m n.m.

Tento do 10 cm dorůstající druh jsme nacházeli v severní části Keni východně od jezera Turkána. V písčitých polopouštích s porosty Calotropis procera a akáciemi 10 km jižně od North Horru tyto gekoni vylézali za soumraku z úkrytů - listy palmy rodu Hyphaene. Tento druh je velmi podobný H. brookii, od kterého se liší hlavně většími tuberkly na povrchu těla a hlavě, dále černobéžovým zbarvením, menší velikostí a silnějším ocasem. H. brookii je kosmopolitním druhem s centrem výskytu v Africe. Spolu s těmito gekony jsme nacházeli přímo na lokalitě bezprostředně vedle nich gekony rodu Stenodactylus a zmije Echis pyramidum. Na lokalitě byli hojní štíři a solifugy.

Hemidactylus isolepis BOULENGER, 1895

NMK L/2529/1,2, samice a subadult (coll. Mazuch, Modrý, 27/8/03), Archer´s Post, Isiolo, alt. 661 m n.m.

Tyto malé taxonomicky složité gekonky jsme nalézali v celé severní části Keni. První dva jedince (? Hemidactylus funaiolii LANZA 1978, typová lokalita: Archer´s Post) jsme chytili asi 20 km severně od města Isiolo, další jedince pak 10 km severně od Marsabitu a okolo jihovýchodního cípu jezera Turkána. Tito gekoni žijí spíše terestrickým způsobem života. Lezou po zemi a šplhají po kamenech v polopoušti. Na lokalitě blízko Marsabitu jsme pod kameny nacházeli i bílá téměř kulatá vajíčka velikosti 6x6 mm. Zkusil jsem vzít dvě vajíčka, jestli se během cesty mláďata vylíhnou. Po 14 dnech cestování v autě po nelehkých afrických cestách se vylíhla dvě zdravá asi 1,5 cm dlouhá mláďata. Myslím si, že obavy některých teraristů z naklápění a obracení vajíček nebudou u všech druhů plazů až tak opodstatněné. Tento druh gekona r. Hemidactylus patřil mezi nečastěji nacházené druhy gekonů naší expedicí. V severní a východní části Keni žije několik dalších druhů velmi těžce determinovatelných z komplexu druhů isolepis. Všechny africké druhy rodu Hemidactylus by si zasloužili revizi taxonomické nomenklatůry!

Stenodactylus sthenodactylus LICHTENSTEIN, 1823

NMK L/2505, 4 adultní jedinci (coll. Modrý et Kamler, 30/8/03), 10 km jižní od North Horru.

V době psaní článku jsou tito jedinci vypůjčení (Modrý, Brno) z NMK bez řádné registrace.

Čtyři jedince jsme chytili asi 10 km J od North Horru. Gekony jsme nalézali v noci na vátých píscích (dunách). Vegetační charakter tohoto biotopu zde utvářely Acacia sp., palmy rodu Hyphaene, Calotropis procera a nízké pouštní keřovité rostliny s výškou do 60 cm. Na stejné lokalitě jsme ještě nalezli Pseuderemias smithii, Hemidactylus ruspolii, Agama ruppelli a Echis pyramidum. Na lokalitě byli hojní i žlutě zbarvení štíři a solifugy. V Keni jsou tito gekoni známy ještě z dalších třech malých lokalit na severu zemi. Je nezbytné, aby keňští gekoni prošli revizí, protože se může jednat o odlišný taxon, než S. s. sthenodactylus, za kterého jsou považováni jedinci z Egypta, Sýrie, Izraele, Jordánska, Sudánu, Ethiopie, Eritrei a Keni (Disi et al., 2000). Kenští gekoni S. ´sthenodactyslus´ se liší od severoafrických gekonů (porovnáváno s jedinci z Tunisu) zejména větší velikostí, zbarvením, trochu odlišným tvarem hlavy a odlišným tvarem rostrale. Z Ethiopie (Školo, Olo River, Lake Rudolf = Jezero Turkána) je popsán S. s. zavattari SCORTECCI, 1943 – tento poddruh však není dnes uznáván.

Lacertidae:

Pseuderemias smithii BOULENGER, 1895

NMK L2515/1-5, 3 samci a 2 samice (coll. kol., 30/8/03), 10 km jižně od North Horru, = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002).

NMK L2504/3, samice (coll. kol., 30/8/03), 10 km jižně od North Horru.

11 jedinců ze stejné lokality nekatalogizovaných.

TM 8217, 10 km jižné od North Horru.

Jedinec uloven (ztracen) – Archer´s Post, = nová lokalita (podle Spawls, 1978, Spawls et al., 2002).

Osmnást dospělých jedinců bylo chyceno 10 km J od North Horru. Zde obývali suché sypké písky (duny) v polopouštní krajině s porosty Acacia, Hyphaene a Calotropis procera. Tato lokalita je pro Keňu nová. Ještěrky jsou zde vcelku hojné. Další lokalita , kde jsme měli možnost pozorovat tento druh byla suchá savana pár kilometrů za Archer´s Post (severně od Isiola). Spawls et al. (2002) udává, že tento druh obývá polopouště a suché savany (Acacia – Commiphora typ) Ethiopie, Somálska a Keni.

Latastia longicaudata REUSS, 1834

NMK L/2513, adult, samec (coll. Mazuch, 5/9/03), South Horr.

TM 8220, juvenil (coll. Mazuch, 5/9/03), South Horr.

Ačkoli se jedná o velmi rozšířený druh obývající suché savany a polopouště, podařilo se nám ulovit pouze dva exempláře v South Horru. Nesnažili jsme se mnoho tyto ještěrky lovit, protože jsou aktivní přes den a velmi špatně se chytají pro jejich rychlost. Pod kameny jsme je přes den nenacházeli. Dorůstají až přes 40 cm. I náš jedinec byl značně dlouhý – přibližně 35 cm. Tento druh byl velmi hojný i u jezera Baringo (Kampi ya Samaki). Keňské L. longicauda patří k poddruhu L. l. revoili (VAILLANT, 1882). Je nutná revize taxonomického systému druhů rodu (Spawls et al., 2002).

Heliobolus spekii GÜNTHER, 1872

NMK L/2514/1-7, 4 samci, 3 samice (coll. kol., 4-5/9/03), South Horr.

6 jedinců (3 samice, 3 juvenil) nekalogizovaní, stejná lokalita.

TM 8218-19, adult, South Horr.

Celkem 15 exemplářů těchto menších suchomilných ještěrek jsme s pomocí dětí chytili na úpatí Mt. Nyiro, v South Horru ve vlhčí savaně. I přes to, že jsme měli možnost chytit další jedince, už jsme je nechytali. Tento druh je zde velmi hojný. Etologií se podobají ještěrkám rodu Pseuderemias nebo třeba Acanthodactylus. H. spekii je rozšířen v celé Keni mimo vyšších a vlhčích poloh. Dorůstá maximálně 20 cm.

Varanidae:

Varanus (Polydaedalus) niloticus Linnaeus, 1758

Dospělého jedince jsme zahlédli ve dne, jak se sluní na břebu jezera Baringo. Při přiblížení na 30 m utekl pomalu zpět do vody. Po chvíli však opět vylezl ven na souš. Jednalo se o jedince dlouhého 1,8 m. Asi 15 m od něj se slunil asi 2,5 m dlouhý Krokodýl nilský. Varan nilský je běžný v celé Keni u velkých vodních toků nebo nádrží, chybí však např. u velkého jezera Naivasha (Spawls et al., 2002). Recentně (1997) na druh validovaný V. ornatus DAUDIN, 1803 není v Keni rozšířený. Je rozšířený v lesních biotopech střední a západní Afriky.

CROCODYLIA

Crocodylus niloticus Laurenti, 1768

Krokodýli jsme pozorovali hlavně v noci na břehu jezera Baringo ve střední Keni. Byli jsme utábořený v kempu na kraji jezera. Stany jsme měli postavené asi 20 m od břehu. V noci bylo možné krokodýli identifikovat při posvícení svítilnou do vody podle oranžových odlesků jejich očí. Vcelku nebyl problém se k mláďatům přiblížit na 2m a poté je chytit. V noci jsme viděli převážně mláďata. Nesnažili jsme se u vody moc zdržovat, abychom se nedostali do konfliktu s hrochy, kteří se sem chodili na břeh přes noc pást. O hroších se tvrdí, že to jsou jedny z nejnebezpečnějších druhů velkých zvířat v Africe. V kempu bylo možné se k těmto zvířatům přiblížit asi na 15 m. Přes den jsme zahlédli se vyhřívat asi 2,5 m jedince krokodýla na břehu. Rovněž k němu nebylo problém se přiblížit asi na 10 m. Poté pomalu odlezl do vody.

TESTUDINES

Pelomedusidae:

Pelomedusa subrufa LACÉPČDE, 1788

NMK C/51/1-4, celkem 5 dospělých jedinců (coll. Široký, 5/9/03), říčka protékající South Horrem.

NMK C/52, celkem dva jedinci (coll. Široký, 11 a 17/9/03), Kakamega forest.

Tento druh vodních želv je v Keni nejběžnější. Pozorovali jsme ho v South Horru, Karisia Hilus, Kakamega forest a asi 5 km východním směrem od jezera Baringo. Tento poslední jedinec blízkosti jezera Baringo měl prasklý krunýř, musel proto být ihned eutanázován. V South Horru obývaly tyto želvy vcelku mělkou říčku s menšími tůněmi. V Kakamega Forest jsme tyto želvy našli v jezírku velkém asi 25 x 20 m a hlubokém asi 1,5 m. Tyto jedinci měli odlišné zbarvení a morfologii krunýře od želv pocházejících ze savany. Krunýř byl tmavě černě zbarvený a marginália měla mezi sebou větší zářezy (= ostruhatý kraj kaudální části karapaxu). Rovněž anální štítky mezi sebou svírají ostřejší úhel. Toto tmavé zbarvení je typické pro želvy z JAR Pelomedusa subrufa nigra GRAY 1863.

Pelusios broadleyi BOUR, 1986

Tento druh málo známé a endemické želvy jsme neměli možnost pozorovat. Navštívili jsme však lokalitu (palmová oáza severně od Loyengalani – N 02°47´24,8´´, E 036°44´58,0´´) blízko typové lokality (= "in small stream', Loiengalani [=Loyengalani] (2°43'N, 36°43' E), Marsabit district, Kenya"), kde se dal předpokládat výskyt této želvy. I domorodci nám říkali, že se zde vyskytuje vodní želva se štítky na krunýři (není to tedy T. triunguis). Modrý et al. (2004, ústní sděl.) našel P. broadleyi přímo ve městě Loyangalani v místní malé říčce. Želvy jsou aktivní v období deštů. V období sucha pravděpodobně estivují zahrabané v bahně nebo někde ukryté. Zdá se, že tato želva má noční aktivitu. Z biologie této želvy v přírodě není prakticky nic známo.

Testudinidae:

Malacochersus tornieri SIEBENROCK, 1903

NMK C/50/1-3, adult, samec a dvě samice (coll. domorodci, 3/9/03), svahy Mt. Kulalu.

NMK C/491-2, adult a juvenil – celkem 5 jedinců (coll. domorodci, 5/9/03), South Horr.

Tyto dobře známé želvy zejména teraristům byly hojné zejména v South Horru. Mt. Kulal a blízké okolí je zřejmě nejsevernější výskyt této želvy v Keni (Spawls et al., 2002). Želvy žily v suché savaně, kde se ukrývaly v horizontálních štěrbinách mezi kameny. Želvy jsou na obou místech vcelku hojné. Na Mt. Kulalu nám tyto želvy přinesli domorodci do vesnice Gatab, kde tyto želvy nežijí. Do jaké nadmořské výšky tyto želvy žijí na Mt. Kulalu je otázkou. Pro zajímavost už jen to, že i dospělé želvy mají fyziologicky „měkký“ krunýř. To je možné díky fontanelám, jež jsou v kostech plastrónu.

Amphibia:

Hned na úvod se musím přiznat, že obojživelníky jsme tak aktivně, jako plazy nehledali. Zájem jsme však měli především o žáby rodu Xenopus. Žáby tohoto rodu (Xenopus borealis PARKER, 1936) jsme pozorovali v napajedlech (asi 2 m hluboké menší jámy na dně vyplněné vodou) pro skot v NP Marsabit. V napajedlech byly dospělé žáby (málo), odrostlá mláďata (majoritně) a pulci. V napajedle jsme chytili ještě jednoho adultního skokana rodu Ptychadena a pulce náležející tomuto druhu. V pohoří Loita na jihu u tanzanijských hranic jsme chytali tyto žáby (druhový status jsme zatím neurčili) v říčkách vytékajících z Mt. Osupugo. Koryto bylo vyschlé až na občasné hluboké tůně. Zde se žabky dobře chytaly. Nejčastější zde byly pulci a mladé metamorfované žabky. Dalším místem, kde jsme se s těmito žabkami (Xenopus borealis nebo X. laevis victorianus AHL, 1924) setkávali v hojném množství bylo jezírko v Kakamega Forest. Na hladině bylo možné spatřit ve velkém množství pulce těchto žab. Metamorfované mladé žabky jsme chytali u břehu (krytý před sluneč. paprsky) ve vodě v hlubokém bahně. V tomto rybníčku žily ještě rákosničky rodu Hyperolius s druhy kivuensis AHL, 1931, cinnamomeoventris BOCAGE, 1866 a viridiflavus (DUMÉRIL et BIBRON, 1841). Nejhojnějším druhem byl H. viridiflavus. Rybníček byl dlouhý asi 25 m a široký 20 m. Když jste se přibližovali v noci k rybníčku, hlas rákosniček byl slyšet už ze 150 m. Pro slabší nátury by bylo dlouhodobější setrvání u rybníčku nesnesitelným z důvodu značně hlučného zpěvu samečků. Rakosniček tu bylo opravdu mnoho. Nejnápadnější byli samečkové, kteří „zpívali“ samičkám „romantické písně“. Samiček jsme viděli málo, asi tak 10x méně než samečků. Samci se nejčastěji zdržovali na nějakém dobře viditelném místě, nejčastěji na větvičce křovinaté vegetace nad vodou. Samice se pak zdržovali spíše v plovoucím trsu travin uprostřed rybníčku. Na tomto místě se rovněž zdržovaly metamorfované rákosničky a zde byly hladeny i snůšky vajec asi 10 - 20 cm nad vodou. Rákosničky mají striktně noční aktivitu. Skokany rodu Ptychadena jsme chytali v L. Paradise, NP Marsabit (NMK A/4064, NMK A/4050/2, NMK A/4063/1, NMK A/4066, NMK A/4050/1, a u jezera Turkána (oáza u jezera, blízko Loyangalani – K 82/03) – Ptychadena mascariensis. Morfologicky podobné skokany rodu Ptychadena mossambica jsme měli možnost pozorovat v říčce v South Horru (NMK A/4061, NMK A/4054, K 49/03). Ropuchy rodu Bufo jsme potkávali během celé naší cesty s výjimkou velmi suchých oblastí. Zaznamenaný sběr: NMK A/4060 – Isiolo, NMK S/3943 Udo´s camp (Kakamega forest), NMK A /4058 – oáza severně od Loyangalani, NMK A/4052/1 - South Horr, NMK S/3944 – jižně od Maralalu (N 00° 56´12.4´´, E 036°45´41.7´´). Druhová determinace nebyla z časových důvodů bohužel možná. Žabky rodu Phrynobatrachus jsme měli možnost pozorovat v jezeře L. Paradise (NP Marsabit), kde byly tyto žáby hojné. Rovněž v Kakamega Forest uprostřed pralesa se nám podařilo najít jednoho zástupce tohoto rodu. Velikou radost jsem měl ze setkání s „hyenoidní“ žabkou Kassina senegalensis, která je rozšířená v savanách celé subsahelské Afriky. Poprvé jsem se s ní setkal u jezera Baringo, když jsem odklápěl kameny při hledání zmijí E. pyramidum. Tyto žabky mi silně připomínají šelmy hyeny skrnité (Crocuta crocuta). Žabky jsou skrvnité jako hyeny. Chodí pomalu, váhavým způsobem. Hlavu na silném krku mají silně předsunutou vpřed. Podruhé jsem se s nimi setkal v Kakamega Forest (K 199/03) – na kraji primárního deštného pralesa. Při fotografování se tyto žáby ke mě vždy otočili zády a čekaly, co se bude dít. Žáby rodu Tomopterna, konkrétně druhu T. cryptotis jsme měli možnost nacházet pod kamenama ve vlhké savaně jižně od města Maralal.

PARAZITOLOGICKÉ VÝSLEDKY

Medicínsky nevýznamné druhy parazitů a druhy parazitů nižších obratlovců jsou často odbornou veřejností opomíjeny. Nesmíme však zapomínat, že se stále jedná o druhy organismů - parazitů, kteří hrají nezastupitelnou roli v managementu správného fungování přírody. Již nyní víme, že téměř každý druh plaza má minimálně jeden „svůj“ vlastní druh kokcidie. To staví parazity (s. l.) na druhově nejpočetnější skupinu organismů! Ve studované oblasti dochází k irreverzibilnímu ničení ohrožených a zatím málo dotčených biotopů, s nimiž dochází i k vytlačování hostitelů (plazů, drobných savců apod.) a s nimi i jejich parazitů.

V době psaní tohoto příspěvku není všechen parazitologický materiál ještě zpracovaný. Již nyní však máme asi 15 nových druhů kokcidií a dalších parazitů z plazů a drobných savců z ohrožených oblastí. Pro kolegy z jiných parazitologických institucí byly odebírány vzorky roupů (Nematoda: Oxyurida) z pozitivních plazů, zejména želv a agam.

Tuto naší první formální cestu do Keni za poznáváním parazitofauny (herpetofauny) je nutno brát spíše opravdu jako poznávací. Rozhodně není v moci během jednoho měsíce posbírat materiál pro vyšetření od všech druhů plazů, obojživelníků a drobných savců z oblastí, jež jsme navštívili. Instituce s nimiž jsme navázali kontakt jsou nadšené z výsledků, a proto se dá předpokládat, že spolupráce bude nadále pokračovat.

POZNÁMKA KE KEŇSKÉMU NÁRODNÍMU MUSEU

Keňské národní museum (National Museum of Kenya - NMK) se začalo formovat v roce 1910 v Nairobi. Za založení tenkrát byla odpovědná instituce East Africa and Uganda Natural Society. Museum v dnešní podobě bylo oficiálně otevřeno 22. září 1930 jako Coryndon Museum. Museum sídlí v Nairobi. Má mnoho poboček po celé Keni. Součástí muzea je hadí park – Snake Park of Nairobi sídlící na pozemku musea v centru Nairobi. K vidění jsou zde Seychelské suchozemské želvy, krokodýlové a zejména jedovatí hadi (např. mamby černé – přes 3 m dlouhé, různé druhy kober, zmijí, Dispholidus typus a další). Součástí hadího parku je stálá výstava akvárií a sukulentů s africkými orchidejemi. Museum je rozděleno do několika oddělení, jak je tomu běžné u jiných museí. Pro nás zajímavé je Oddělení herpetologie ustanovené v roce 1971. Nyní je Oddělení herpetologie spojené ve společných prostorách s Oddělením ichtyologie. Ředitelkou oddělení je herpetoložka Damaris Rotich, věnující se zejména herpetologii keňských plazů a obojživelníků. Před ní vedl oddělení Alex Duff-MacKay, jeden z předních odborníků na východafrické plaze a obojživelníky. Celé Oddělení herpetologie spolu s ichtyologií má k dispozici jednu sbírkovou halu, místnost pro bádání a několik málo kanceláří. I přes tyto skromné prostory si udržuje muzeum v řadě afrických muzeích jedno z nejdůležitějších míst. Ve sbírkách je přes 30.000 exemplářů v cca 450 druzích (podle údajů webových stránek NMK) především keňských druhů plazů a obojživelníků, ale i ze zemí sousedících s Keňou. Mimo keňských (s. l.) plazů a obojživelníků je minimum. Exempláře v tamnějších sbírkách jsou vcelku v dobrém stavu a precizně skladovány – uniformní nádoby podle velikosti jedince a v čistém fixačním roztoku. Nádoby s fixovanými exempláři jsou přehledně srovnány v regálu podle čeledí a podčeledí (viz. fotografie). Typový materiál je uložen mimo hlavní sbírku. Oddělení herpetologie má zpracovaný katalog všech exemplářů v elektronické verzi. Co se týče presenční výpůjčky tamnějšího materiálu, tak musejní personál je vstřícný a snaží se maximálně pomoci. Pokud mám shrnout dojmy z návštěvy musea, pak mohu říci, že sbírka je velmi pěkná a je i s důkladností o ni postaráno. Je však pouze škoda, že z tamějšího prostředí vzniká tak málo „musejních“ vědeckých prací.

ZÁVĚR

Ačkoli se to možná nezdá, africká příroda je silně negativně ovlivňována činnostmi člověka. Poslední zbytky nedotčené přírody se snad nacházejí ještě ve velmi suchých oblastech, uprostřed deštných nížinných pralesů a na vrcholcích pohoří s montánními mlžných lesy. Právě posledně jmenované si uchovávají jako refugia původních lesů (starých stovky tisíc let až milióny) druhy organismů, jež nežijí nikde jinde. Pokud tyto ať rostlinné či živočišné druhy, nebo jiné organismy zničíme, již nikdy nebudeme mít „kostku“ do skládanky, abychom ji mohli sestavit kompletní.

PODĚKOVÁNÍ

Rád bych poděkoval svým kolegům, s kterými jsem se účastnil expedice – MVDr. David Modrý PhD., MVDr. Pavel Široký, MVDr. Martin Kamler a Jana Konečná. Dále bych rád poděkoval Damaris Rotich (NMK), Jakubovi Prokopovi, L. Matěnové a Honzovi Dolanskému (Východočeské muzeum v Pardubicích). Nakonec bych chtěl poděkovat celé své rodině za podporu, zejména pak své mamince a Janu Bělouškovi st.

LITERATURA:

Andrén C., 1976: The reptile fauna in the lower alpine zone of Aberdare and Mount Kenya. - Brit. J. Herpetol. 5: 566-575.

Battersby J. C., 1954: Reptiles and amphibians collected in the Northern Frontier Division of Kenya in 1951. Ann. Mag. Nat. Hist. (12) 7: 241-248.

Bertrand M. & Modrý D., 2004 : The role of mite pocket-like structures on Agama caudospinosa (Agamidae) infested by Pterygosoma livingstonei sp. n. (Acari: Prostigmata: Pterygosomatidae). Folia Parasitologica 51 (1): 61-66.

Bogert C. M., 1940: Herpetological Results of the Vernay Angola Expedition, with notes on African Reptiles in other Collections. Part I. – Snakes, Including an Arrangement of African Colubridae. Bull. Amer. Mus. nat. Hist. 77: 107, 1pl.

Broadley D. G. & Hughes B., 1993: A review of the genus Lycophidion (Serpentes: Colubridae) in northeastern Africa. Herpetological Journal 3: 8-18.

Disi A. M., D. Modrý, P. Nečas & N. Rifai, 2001: Amphibians and Reptiles of the Hashemite Kingdom of Jordan, An Atlas and Field Guide. Edition Chimaira, Frankfurt am Main: 1-408.

Drewes R. C. & Sacherer J. M., 1974: A new population of Carpet Viper, Echis carinatus, from northern Kenya. J. E. Africa nat. Hist. Soc. nat. Mus. 145.

Drewes R. C. & Spawls S., 1973: The occurrence of the Colubrid Snake, Psammophis pulcher, in Kenya. Herpetologica 29: 3, 306-307.

Kluge A. G., 1993: Calabaria and the phylogeny of erycine snakes. Zoological Journal of the Linnean Society, 107: 293-351, 19 fig.

Loveridge A., 1923: Notes on East African lizards collected 1920-1923, with the description of two new races fo Agama lionotus Blgr. – Proc. zool. Soc., London: 935-969.

Loveridge A., 1924: Check list of the reptiles recorded from the British Territories in East Africa. J. E. Africa Uganda nat. Hist. Soc. Special Supp. No. 3.

Loveridge A., 1929: East African reptiles and amphibians in the United States National Museum. Natl. Mus. Nat. Hist. Bull. 151: 1-135.

Loveridge A., 1946: A guide to the snakes of Nairobi District. J. E. Africa nat. Hist. Soc. 18: 3,4 (83-84).

Loveridge A., 1957: Check list of the reptiles and amphibians of East Africa (Uganda, Kenya, Tanganyika, Zanzibar). Bull. Mus. comp. Zool. 117: 151-362 XXXVI

Mazuch T., 2004a: Marocká zmije útočná (Bitis arietans arietans). Terarista, 7: 17-22.

Mazuch T., 2004b: Za plazy a obojživelníky do Keni. Akvárium – Terárium, 9: 73-78.

Parker H. W., 1932: Scientific results of the Cambridge expedition to the East African lakes, 1930-31. J. Linn. Soc. (Zool.) 38: 258.

Parker H. W., 1936: Reptiles and amphibians collected by the Lake Rudolf Rift Valley Expedition, 1934. Ann. Mag. nat. Hist. Ser 10, 18.

Pitman C. R. S., 1974: A guide to the snakes of Uganda. Revised Edition. Wheldon and Wesley.

Spawls S., 1978: A checklist of the snakes of Kenya. J. E. Africa nat. Hist. Soc. Nat. Mus., Vol. 31, No. 167: 1-18.

Spawls S. & D. Rotich, 1997: An annotated checklist of lizards of Kenya. J. E. Africa nat. Hist. Soc. Nat. Mus., Vol. 86: 61-83.

Spawls S., Howell K., Drewes R. & J. Ashe, 2002: A field guide to the reptiles of East Africa. Academic Press, London: 543.

Tilbury C. R., 1991: A new species of Chamaeleo Laureáti,1768 (Reptilia Chamaeleonidae) from a relict montane forest in northern Kenya. Tropical Zoology 4: 159-165.