Echis carinatus
carinatus
(Schneider, 1801)
Zmije paví
Pseudoboa carinata Schneider, 1801. Terra typica: Arni, stát Tamil Nadu, Indie, jižní Asie (David & Ineich, 1999).
Schneider J. G., 1801: Historiae amphibiorum naturalis et literariae. Fasciculus secundus continens crocodilos, scincos, chaesauras, boas, pseudoboas, elapes, angues, amphisbaenas et caecilias. – Jena: F. Frommann, – VI + 364 p.
«Horatta PAM», Russell (1796) - (cit.
od: Gray, 1849; Boulenger, 1896).
Pseudoboa carinata,
Schneider (1801): 285.
Boa horatta, Shaw (1802):
359.
Scytale bizonatus, Daudin
(1803): 339.
Echis ziczac, Gray (1825):
?.
Vipera (Echis) superciliosa,
Jan (1859b): ?.
Echis superciliosa, Jan
(1863): 122.
Echis carinata, Merrem
(1820): 149, Gray (1849): 29, Günther (1854): 268, (1864): 396, Theobald
(1868): 78 (part.), (1876):
218, Anderson (1871): 196 (part.), Blanford (1879): 116, Boettger (1888):
273 (part.), Boulenger (1896):
507 (part.), Constable (1949): 159, Welch (1983): 83, a další
Vipera carinata, Jan
(1859c), 153 (part.).
Echis carinatus carinatus,
Constable (1949): 159, Stemmler (1968): 118, Cherlin (1983): 42, Gasperetti
(1988): 341,
Cherlin & Borkin (1990): 175, Cherlin (1990): 195,
Auffenberg & Rehman (1991): 263,
Golay et al. (1993): 269, David
& Ineich (1999): 315 a další.
Typový materiál: nezvěstný (Cherlin, 1990; Golay et al., 1993)
Etymologie: Své
vědecké jméno dostala zmije paví podle silně
kylnatých dorzálních šupin na těle.
Diagnóza: Malá až středně velká zmije (30-50 cm) s kýly na dorzálních
šupinách bez hrbolků. Inframandibulární šupiny nezvětšené nebo pouze
mírně. Kresba typu pyramidum. Kresba na hlavě tvaru „kopí“. Ventrálních
šupin je 129-155, dorzálních 25-29 a subkaudálních 23-36.
Zbarvení: Základová barva je nejčastěji hnědá až červená (načervenalá),
včetně různých odstínů těchto barev a jejich přechodů. Mohou se nacházet
i žlutaví jedinci a až do zelena. Kresba je typu pyramidum, tzn.
velké světlé
ostře
ohraničené základovou barvou dorzální skvrny na těle podlouhlého až
okrouhlého tvaru. Laterální světlé skvrny obráceného písmene tvaru V jsou
často spojené v laterální undulující pruh. Barva mezi těmito skvrnami je
většinou stejná jako hřbetu, tzn. boky nejsou světlejší než hřbet (světlejší
boky většinou u sochureki). Bělavé skvrny těla jsou u carinatus
subtilní a vytváří až dojem síťkování u tohoto druhu. Kresba je velmi
výrazná. Zmije z centrální a jižní Indie jsou i zbarvením dobře odlišitelné
od velmi podobné Echis sochureki. Kresba na hlavě má tvar kopí nebo
pouze protáhlé skvrny či někdy kříže. Břicho je většinou skvrnité.
Folidóza: Cherlin (1990): dorsalia – 25-26,6-28 (n=7, samci),
28-28,4-29 (n=5, samice), subcaudalia – 23-28,9-36 (n=7, samci),
18-23,6-29 (n=5, samice), ventralia 129-138,9-150 (n=7, samci),
144-149,0-155 (n=5, samice). Z Deraniyagala (1951) uvádí u jihoindických ef
(n=5) tyto další údaje: circumorbitalia: 9-11, intesupraocularia:
8-9, řad šupin mezi okem a supralabialiem: 1, supralabialia:
8-10.
Velikost: 30-50 cm. Nejčastější velikost je 40 cm (Sengupta et al.,
1994). Cherlin (1990) se domnívá, že zmije jsou velké v průměru 240-300 mm.
Zoogeografie: Zmije je rozšířená pouze v Indii a částečně zasahuje do
Bangladéše, kde se potkává s Echis sochureki sochureki. S tímto
druhem se také potkává v severní Indii. Na Srí Lance je rozšířen endemický
poddruh ostrova – Echis carinatus sinhaleyus Deranyagala (1951).
Zmije jsou rozšířené v nížinách, nevystupují do hor. Cherlin (1990) se
domnívá, že předkové zmije paví se do Indie dostali z Irano-turanské
oblasti.
Biotop: Obývá rovinaté oblasti v suchých a řídkých lesích a stepích.
S oblibou využívá jako úkryty nory po hlodavcích a kameny. Nebývá nalézána
v hustých lesích ani v horách. Biotopy musí být suché, většinou písčité nebo
kamenité.
Biologie v přírodě: Zmije přijímají jako potravu nejčastěji: hlodavce,
ještěry, žáby a bezobratlé (štíři, stonožky apod.). Sharma et Vazirani
(1977) uvádí jako potravu rovnokřídlé (Schistocerca gregaria,
Poekilocerus
pictus), pavoukovce (štíry, pavouky, solifugy), stonožky (Scolopendra
spp.),
obojživelníky (Rana cyanophlyctis) a plazi (Hemidactylus brooki,
Rhamphotyphlops braminus). Zmije jsou na většině areálu velmi
početné
– např. přes 2000 jedinců bylo nalezeno během 5 dnů v oblasti Ratnagiri
blízko Bombeje. Během 6 let byla vyplacena odměna za 255 721 ks zmijí
bez zjevné populační redukce v počtu zmijí. V roce 1962 byla odměna
vyplacena za 115 921 ks zmijí během pouhých 8 dnů (Whitaker, 1973)!
Sengupta et al. (1994) uvádí, že zmije byly nacházený pod kameny v
otevřené krajině v oblasti Deogad Taluka ve státě Maharashtra v Indii.
Nejvíce zmijí našli v období dešťů. Tito autoři také uvádějí, že zmije
rodili
v průměru 8,6 mláďat. Největší počet mláďat od jedné samice byl 13 ks.
Nejvíce mláďat se narodilo v období od dubna po červen. 70 % hadů
nalezených v srpnu je menších jak 25 cm, tzn. mladých hadů. 80 % hadů
nalezených v říjnu bylo dospělých (38,02 cm). Průměrná dávka jedu v
srpnu je 6,8 +- 0,72 mg, zatímco v říjnu je to 13,68 +- 1,26 mg. Ta v říjnu
byla od dospělých hadů, zatímco v srpnu od hadů většinou menších jak
25 cm. Autoři se domnívání, že u mláďat je obrovská mortalita. Stemmler et
Sochurek (1969) uvádějí páření u zmijí z Indie v zimních měsících a u
chovaných v zajetí v únoru a březnu. Hegner (1999) uvádí porody 4-8 mláďat
v dubnu až srpnu.
Taxonomie: Echis carinatus carinatus patří spolu s Echis
sochureki a Echis multisquamatus do společného podrodu Echis.
Zmije paví je nejvíce podobná Echis sochureki sochureki, s kterou se
na severu svého areálu výskytu stýká. Zmije paví byla popsaná jako první
druh rodu. Za Echis carinatus bylo po dlouhou dobu považováno mnoho
dnes platných a samostatných druhů. Až v posledních asi 30 letech se
zjistilo, že Echis carinatus je rozšířena pouze v Indii (pokud
považujeme E. sochureki a E. multisquamatus za samostatné
druhy). Někteří autoři se domnívají, že E. carinatus je na severu
svého areálu rozšíření sympatrická s E. sochureki a je zde mnoho
jedinců, kteří nesou znaky obou druhů. Ti to autoři považují E. sochureki
za poddruh E. carinatus – tedy E. carinatus sochureki. Podobné
je to i mezi E. sochureki a E. multisqumatus…Pokud tomu tak
opravdu je (existuje mnoho kontroverzních názorů), pak by Echis carinatus
měla tyto poddruhy – E. c. sinhaleyus, E. c. carinatus, E. c. sochureki,
E. c. astolae a E. c. multisquamatus.
Toxikologie: Zmije paví je odpovědná za nejvíce smrtelných
uštknutí
v Indii (spolu ještě s Naja naja, Daboia russelli a hady
rodu
Bungarus). Nejvíce uštknutých je farmářů a studentů. Její
jed je
velmi účinný a hlavními účinky na organismus jsou krvácení
a poruchy srážení
krve. V mnoha případech uštknutí se projevuje
ARF – akutní selhání ledvin
(projevuje se během 1-14 dnů po uštknutí)
a DIC (diseminovaná
intravaskulární koagulace). Při léčbě uštknutí je
nutno aplikovat 20-250 ml antiséra (Punde, 2005). Mortalita uštknutí je
4,9 % (Punde, 2005). Klinické
příznaky jsou podobné jako u uštknutí
od ostatních druhů rodu.
Biologie v zajetí: Ačkoliv se u nás dříve velmi často chovali díky
importům a toxikologickým studiím, dnes je to had v našich teráriích
velmi
vzácný a nevím o nikom, že je zde někdo choval. Jedná se o druh
vejcoživorodý, který má požadavky na chov stejné jako ostatní druhy
tropických ef. Podrobná studie o biologii v zajetí chybí. Sengupta et
al. (1994) uvádí při chovu teplotu 25,5-31 °C a vlhkost 64-81 %. Jednou
týdně krmili mladými laboratorními myšmi.
Literatura: Whitaker (1978), Deoras (1981), Sharma (1982), Daniel
(1983), Mahendra (1984), Murthy (1985, 1990), Gasperetti (1988), Auffenberg
et Rehman (1991), Golay et al. (1993), Sanyal et al. (1993), Das (1994),
Vyas (1996), Sengupta et al. (1994), Mallow et al. (2003), Cherlin (1990),
Cherlin (1983), Auffenberg et Rehman (1991).
Poznámky: -
