Echis
ocellatus
Stemmler, 1970
Zmije západoafrická
Echis carinatus ocellatus Stemmler, 1970. Terra typica: 10º 48´N, 00º 33´W, Garango, Horní Volta (= Burkina Faso, pozn. autora).
Echis carinata,
Matschie (1891): 617; Boulenger
(1896): 505 (part.).
Echis carinatus, Anderson
(1898): 336, Villiers (1950c):
148 (part.), Villiers (1952b): 896 (part.), Doucet (1963b): 329,
Roux-Estévé (1969): 134, Stucki-stirn (1979): 605.
Echis carinatus ocellatus,
Stemmler (1970): 14, Villiers (1975): 169, Roman (1972): 3, Roman (1973b):
10, Roman (1975): 17,
Welch (1982): 199.
Echis ocellatus, Hughes
(1976): 359, Joger (1981): 333, Cherlin (1983): 42, Gasperetti (1988): 341,
Cherlin & Borkin (1990): 175 , Cherlin (1990): 195, Golay et al. (1993):
268, Spawls & Branch (1995): 126,
David & Ineich (1999): 319, Mazuch (2005): 64.
Typový materiál: Stemmler (1970) – „Holotypus: samice MBS: 17692, Haute volta,
Garango, 048 N, 033 W, leg. M. Lamantellerie, 12. 5. 62.
Paratypen: MHNP: samice 1965.35, samice 1965.70, samice 1965.71, samec
1965.64, vom gleichen Fundort und Sammler“.
Etymologie:
druhové jméno ocellatus odráží výrazné prvnky ve zbarvení
zmijí – bělavé laterální tečkovité skvrny (=“ocelli“).
Diagnóza:
Menší zmije se zvětšenými inframandibulárními štítky (=podrod
Toxicoa). Ventrálních štítků 134-160. Subkaudálních štítků 17-30. 1-2
řady
šupin mezi supralabiálními štítky a mezi okem. Na dorzální ploše těla tenký
pruh ze střídajících se tmavých a světlých skvrn. Na bocích se nacházejí
bělavé
tečkovité skvrny („ocelli“). Ventrální štítky vždy silně skvrnité.
Zbarvení:
Popsáno v diagnóze. Znak na hlavě nebývá nijak charakteristický.
Zmije mají celkově barvu od hnědavé až po černou. Zbarvením je celkově
odlišná od komplexu pyramidum.
Folidóza:
Stemmler (1970): n=128 ventralia: 134-148-160, n=114 dorsalia:
23-28,75-34, n=127 subcaudalia: 17-23,5-30, n=72 interocularia:
7-9,42-13,
n=146 supralabialia: 9-10,08-11, n=145 sublabialia:
9-10,75-12.
Velikost: Chippaux (2001) s odkazem na Romana (1973) udává jako maximální velikost 550 mm (Spawls et Branch, 1995 dokonce udávají až 650 mm). Zmije se však běžně dorůstají okolo 30 cm. Tento druh tak patří mezi nejmenší druhy ef. Stemmler (1970) uvádí maximální velikost pro jedince z Dahomey 667 mm (samec).
Zoogeografie: Druh je rozšířen v Mauritánii, Senegalu, Nigérii, jihozápadním Čadu, Mali, Ivory Coast, Guinea, Benin, Burkina Faso, Ghana, jižní Niger, Togo, Dahomey a severní Kamerun (McDiarmid, 1999). Řídce nacházena severně od 15 ° severní šířky. Na severu areálu rozšíření je sympatrická s Echis leucogaster. Izolovaně je rozšířená v Bangui ve Středoafrické republice (Joger, 1990). Tento jedinec má 154 ventrálních štítků a 28 subkaudálních. Z centrálního Súdánu (Kadugli) je uváděna efa Wernerem (1919) s počtem štítků 149 ventrálních a 27 subkaudálních. Joger (1990) ji považuje za Echis ocellatus. Počty ventrálních štítků se zoogeograficky zvyšují od západu k východu u Echis ocellatus (Hughes, 1976). Je tedy možné, že Echis ocellatus může být poddruhem Echis pyramidum, stejně jako Echis leucogaster.
Oblast Čadu, Středoafrické republiky a Súdánu je herpetologicky neprobádaná, proto je možné a dost pravděpodobné, že Echis ocellatus je v těchto zemích více rozšířena, než se domníváme (drobným důkazem je Echis ocellatus z centrálního Súdánu).
Biotop: Obývá Sudano-guineiskou savanu a částečně Sahel. Nejčastěji ji najdeme v suchých až vlhkých savanách. Dokonce zasahuje i do hustěji zapojených lesů a dokonce i do vlhkých pralesů (např. v Ivory Coast). Má v oblibě kamenité – skalnaté biotopy. Vystupuje do nadmořské výšky až 1800 m n.m. Je terestrická.
Biologie v přírodě:
Druh je terestrický a má noční
aktivitu. Nejvyšší aktivita byla pozorována prvních 6
hodin po soumraku.
Přes den je schovaný v norách,
pod kameny, listy apod. Několik jedinců bylo
pozo-
rováno ve výšce ve vegetaci ve snaze utéci horku
(vlhku?). Jako potravu
přijímá obratlovce i bezobratlé:
štíři, stonožky, drobní savci, ptáci,
ještěrky, obojživelníci
a jiné hady (Spawls et Branch, 1995). Druh je
oviparní a klade 6-20 vajec, obvykle na konci suchého
období (únor-březen).
Mláďata měří 10-12 cm.
Chevalier (1997) uvádí jako potravu u mláďat
v přírodě
termity a stonožky.
Taxonomie:
Forma byla popsána původně jako
Echis carinatus. Později ji Hughes
(1976) povýšil na
samostatný druh. Echis ocellatus je dobrý evoluční
druh, proto není pochyb o její validitě. Pokud se
však prokáže, že se
vyskytuje sympatricky s Echis
pyramidum v Súdánu a Středoafrické
republice a
že existují přechodové exempláře mezi oběmi formami, mohl by být
Echis ocellatus považován za poddruh Echis pyramidum. Vzhledem
k tomu, že Echis ocellatus je nejpříbuznější Echis jogeri,
doporučuji pro tyto dva druhy navrhnout komplex druhů z příbuzenstva
Echis ocellatus, tedy komplex ocellatus.
Toxikologie: Celkově jedna z nejnebezpečnějších druhů ef. Spolu s indickou efou – Echis carinatus carinatus má na svědomí nejvíce lidských životů. Ve většině oblastí patří mezi nejhojnější hady! K uštknutí dochází často během spánku lidí. Symptomatologie uštknutí je: otoky, tvorba puchýřů, nekrózy, nesrážlivá krev a spontánní celkové krvácení. Toto krvácení může způsobit smrt, ale je možné ho zastavit vhodným hadím antisérem. Pacienti v hemorrhagickém šoku potřebují transfúze krve.
Biologie v zajetí: Vyčerpávající informace o chovu tohoto druhu přinesl Gimmel (2004): autor získal několik zmijí pro svůj chov z Toga. Průměrná velikost zmijí byla 25-35 cm. Největší z nich (samec) měříl 48 cm. Samci jsou větší. Terárium by mělo být podobné jako pro jiné efy, tzn. substrát je nejlepší písek nebo podobný materiál. Terárium doplníme velkým počtem úkrytů (nejlépe ploché kameny). Nutná je miska na vodu a zdroj tepla. Vlhkost udržujeme na 70 %. Nejpreferovanější teplota je 29-30 °C. 2 páření pozoroval autor v noci 28/03/2003 a 26/04/2003. Snůšky byly nakladeny 08/05/2003 (62 dnů po páření) a 11/06/2003 (47 dnů po páření) do vlhkého vermikulitu. Další dvě snůšky byly nakladeny 15. a 18. 06. 2003. Snůšky čítaly 8,19,19 a 21 vajec. Inkubace probíhá při teplotě 29-30 °C. Vajíčka jsou velmi malá – 12-15x8-10 mm. První snůška se vylíhla po 41 dnech. Mláďata zůstávala ve vajíčcích 3 dny. Mláďata měřila 7-10 cm. Další snůšky se líhly po 39, 40, 42 a 45 dnech. Největší počet vajec byl 26 ks. Některá vejce byla větší 23 x 15-16 mm, mláďata větší a silnější – 12-13 cm. Mláďata je nutné chovat ve vlhku!!! Mláďata myší začali přijímat po 7-8 měsících.
Literatura: Stemmler (1970), Hughes (1976), Cherlin (1983), Roman (1980), Cherlin (1990), Cherlin et Borkin (1990), Golay et al. (1993), Spawls et Branch (1995), Warell (1995), Chevalier (1997), McDiarmid (1999), David et Ineich (1999), Chippaux (2001), Gimmel (2004), Mazuch (v tisku).
Poznámky: -