Echis sochureki
sochureki
Stemmler, 1969
Zmije Sochurekova
Echis carinatus sochureki Stemmler, 1969. Terra typica: Ban-Kushdil-Khan, Pishin, provincie Baluchistán, západní Pakistán.
Echis
carinata, Blanford (1876):
430, Theobald (1876): 218 (part.), Murray (1884): 388, Boulenger (1896): 506
(part.)
Echis arenicola,
Boettger
(1888): 273 (part.).
Echis carinatus pyramidum,
Constable (1949): 159 (part.), Anderson & Leviton (1969): (part.), Welch
(1983): 23 (part.).
Echis carinatus sochureki ,
Stemmler (1969): 118 (part.), Gasperetti (1988): 343 (part.), Golay et al.
(1993): 270,
David & Ineich (1999): 319,
Schätti et Gasperetti (1994): 394, Auffenberg et Rehman
(1991): 263.
Echis sochureki,
Cherlin
(1983): 42, Cherlin & Borkin (1990):
175, Cherlin (1990): 195.
Typový materiál: Stemmler (1969): HOLOTYP - samec MBS: 17468, západní Pákistán, Ban Kushdil Khan, Pischin, coll. H. Baumgartner, květen/červen 1968, uložen v Naturhistorisches Museum Basel.
PARATYPY – samice SSW: 1, samice SSW: 2, samice MBS. 17465, MBS: 17466, samec MBS: 17467.
Etymologie: Zmije je
pojmenována po herpetologu Ericu Sochurekovi z Vídně – kolegovi pana
Stemmlera.
Diagnóza: Středně velká zmije s nezvětšenými inframandibulárními
šupinami, kýly na dorzálních šupinách bez hrbolku, kresba na hlavě
většinou tvaru „šipky“ nebo „širokého kopí“. Zbarvení typu pyramidum
s velkými většinou okrouhlými či oválnými dorzálními bělavými skvrnami.
Ventrálních šupin je 157-183, dorzálních 27-37 a subkaudálních 27-34.
Boční světlý pruh je reprezentován jednotlivými obloučky tvaru obrácených
písmen V. Supraokulární štítky většinou zvětšené.
Zbarvení: typu pyramidum. Většinou dominuje světlá základní
podkladová barva různých odstínů hnědé až šedivé. Kresba na hlavě je tvaru
„šipky“ nebo „hrotu kopí“ a jejich rudimentů. Dorzální světlé skvrny jsou
velké okrouhlé , kosoúhlé nebo oválné (výjimečně příčně protažené).
Laterální skvrny tvoří obloučky tvaru obráceného písmene V. Téměř nikdy se
nespojují ve vlnitý pruh jako u E. multisquamatus. Břišní šupiny
bývají skvrnité. Zbarvení mezi dorzálními skvrnami na hřbetě je tmavší než
na bocích těla. Zbarvením celkově připomíná velmi Echis pyramidum.
Folidóza: Cherlin (1990) – samci n=63, samice n=38: ventralia 160-167,8-183 (samci), 157-170,9-181 (samice), dorsalia 27-32,7-37, subcaudalia 28-32,6-36 (samci), 27-30,1-34 (samice). Gularia 3,2-5,0, řad subokulárních štítků 2, zvětšená supraocularia v rámci populací 33-100% (Auffenberg et Rehman, 1991). Pro jedince z Arabského poloostrova uvádí Arnold (1981) tyto údaje: dorsalia 29-35, ventralia (samci) 154-166, (samice) 163-169, (samci) 30-34, (samice) 27-33.
Velikost: Běžně dorůstá 40-50 cm. Nejdelšího jedince uvádí Stemmler (1969) u samic 723 mm a u samců 676 mm. Joger (1984) uvádí maximální velikost 87.1 cm (Stemmler-Gyger, 1965). Podle něho dosahují pohlavní dospělosti zmije při délce 30 cm.
Zoogeografie: Je
rozšířená v Iráku, Íránu, jižním Afghánistánu, východním
Pákistánu a severní Indii. Zasahuje dokonce do Bangladéše (Cherlin, 1990).
Izolovaný výskyt je ve východní části Spojených Arabských Emirátech a Ománu
a přilehlých ostrovech (např. Masirah). Echis sochureki se setkává s Echis
carinatus carinatus na severu Indie v „Dekanu“ (překlad z Ruštiny –
Cherlin, 1990)
a na dalších místech. Východně zasahuje až do Bangladéše (Cherlin, 1990).
Podle Cherlina (1990) je Echis sochureki sympatrická s Echis
multisquamatus
ve 400 km dlouhém pásu mezi Kandahárem v Afghánistánu a Zabolem a
Zachedanem v Iránu. Toto nepotvrdili ve své práci Auffenberg et Rehman
(1991)
a dokonce se domnívají, že sympatrie mezi těmito formami neexistuje. Podle
nich
se vyskytuje E. sochureki v Pákistánu na východě a jihovýchodě,
zatímco Echis
multisquamatus (podle nich jsou obě formy poddruhem E. carinatus)
na západě
země. Mezi populacemi obou druhů se podle nich nachází geologický centrální
severo-jižní masiv (Sulaiman Range). Zmije z Arabského poloostrova jsou
rozšířené
od provincie Dhofar v jižním Ománu až po poloostrov Musandam (včetně ostrova
Masirah) – Gasperetti (1988). Joger (1984) uvádí dvě izolované populace:
v centrální Mezopotámii – Diwaniya oblast - 32° N, 44.50 E), (Corkill, 1932)
a podél arabského východního pobřeží od Dubaje po ostrov Masirah.
Biotop: Obývá suché
aridní biotopy, nejčastěji písčité nebo kamenité se sporou vegetací. Na
vhodných biotopech je velmi běžná. Vyskytuje se nejčastěji do 500 m n.m.
V Indii vystupuje dokonce do nadmořských výšek okolo 2000 m n.m. (Hegner,
1999).
Echis sochureki
from Pakistan (male)
Biologie
v přírodě: Zmije
Sochurekovi jsou typickými obyvateli suchých písčitých až kamenitých oblasti
často s velmi sporou vegetací. I když jsou terestrické, tak na tuto mohou
šplhat až do 1 m výšky (Minton, 1966). Toto chování bylo pozorováno
zejména v deštivém období. Aktivita je noční (po dešti mohou být
aktivní ve dne). Jako úkryty jsou nejčastěji využívány nory po
hlodavcích a větší kameny. Hegner (1999) uvádí, že samice rodí (druh
je ovoviviparní) 3-12 mláďat v červenci. Latifi (1991) uvádí porody až 23
mláďat. Podobně jako jiné efy, i tato přijímá rozličnou potravu – hlodavce,
ještěry a bezobratlé (štíři, stonožky, solifugy) a výjimečně žáby.
Taxonomie: Komplex forem multisquamatus, sochureki a carinatus
je z taxonomického hlediska nejproblematičtější z celého rodu. Vzhledem
k tomu, že výše uvedené formy jsou si velice podobné a jejich geografické
rozšíření není přesně známo, tak se vedou o jejich druhovém resp.
poddruhovém statusu diskuze.
Zóna křížení a přechodu mezi formami multisquamatus a sochureki je v západním Pákistánu (severní
Baluchistán),
Íránu (Zabol a Zachedan) a Afgánistánu (Kandahar) (Cherlin, 1981, 1990).
Cherlin (1990) se domnívá, že v těchto oblastech žijí dobře rozlišitelní
jedinci
k obou jednotlivým druhům a proto považuje obě formy za samostatné
druhy – E. multisqumatus a E. sochureki (resp. E. carinatus
sochureki).
Auffenberg et Rehman (1991) nenašli zónu sympatrického výskytu mezi
těmito formami a proto se domnívají, že obě náležejí druhu Echis
carinatus
s poddruhy E. c. multisquamatus a E. c. sochureki. Joger
(1984) našel zónu sympatrie v Íránu (blízko Iranšahru) a v Uraku blízko
Quetta v Pákistánu. Schätti et Gasperetti (1994) považují E. sochureki
a E. multisquamatus za poddruhy E. carinatus, neboť: našli
kompletní morfologický přechod mezi oběmi formami, obě formy se kříží
v zajetí s potomky přechodnými mezi nimi, nenašli sympatrický výskyt forem
v udávaných oblastech Cherlinem.
K definitivnímu vyřešení
této problematiky je nutné vytvořit molekulární analýzu DNA. Všechny výše
popsané formy patří do podrodu Echis, neboť nesou společné
podobnostní a příbuzenské znaky. Morfologii, zbarvením a zřejmě i
příbuzností leží Echis sochureki mezi mezi E. multisquamatus a
E. carinatus. Alopatrickou speciací (ostrovní) se od Echis
sochureki sochureki odlišil poddruh Echis sochureki astolae
z Pákistánského ostrova Astola.
Toxikologie: V Pákistánu je tento druh považován za nejnebezpečnějšího
hada. V 306 případech uštknutí zde byla mortalita 21 %. V Jammu v severní
Indii způsobuje tento druh nejvíce uštknutí ze všech hadů. Ze 121 donesených
mrtvých hadů pacienty se ve 117 případech jednalo o tento druh. U všech
uštknutých pacientů se vyskytly systémové příznaky uštknutí. Bolest v místě
uštknutí a otoky jsou prvními příznaky. Otoky se vytvářejí do 24 hod.
po uštknutí. Celkové krvácení začíná mezi 6-72 hod. po
uštknutí. Zvracení, bolest břicha, lymfadenopatie a šok
jsou dalšími příznaky, podobně jako ekchymózy, hematurie,
hematemeze, epistace a krvácení z rekta a dásní. Patrná je
tvorba puchýřů ve většině případů. Nekrózy se nevyskytují,
nebo pouze zřídka. Zhruba 75 % uštknutých nemá
sráženlivou krev. Smrt může nastat z důvodů šoku,
subarachnoidálního krvácení nebo masivního krvácení
v GIT anebo akutním renálním selháním (ARF).
Biologie
v zajetí: Stemmler-Gyger
(1965) uvádí u
Pákistánských ef, že páření pozorovali na jaře v druhé
polovině února a první polovině března. Po graviditě
okolo 3 měsíců samice rodily 5-8 mláďat. Ta nepřijímala
novorozené myši, ale malé ještěrky obecné (Lacerta agilis).
Poprvé pozorovali zmije se pářit ve věku 6 měsíců. Teplotní a
vlhkostní parametry při chovu tohoto druhu se výrazně neliší
od těch u ostatních druhů ef. Zdravé zmije mají tendence se
v zajetí přežírat, což jim může způsobit zdravotní potíže.
Literatura: Cherlin (1990), Cherlin et Borkin (1990), Stemmler (1969),
Stemmler-Gyger (1965), Cherlin (1983), Auffenberg et Rehman (1991), Joger
(1984), Arnold (1981), Gasperetti (1988), Schätti et Gasperetti (1994),
Leviton et al. (1992), Latifi (1991), Golay et al. (1993), David et Ineich
(1999), McDiarmid et al. (1999), Lenk et al. (2001), Khan (1982), Hegner
(1999), Minton (1966), Arnold et Gallagher (1977).
Poznámky: -
